Radovanův blog

Nikdy dřív jsme si neuvědomoval, jak špatný jsem vedl život. Jedna párty střídala druhou, známostí na jednu noc jsem měl v týdnu víc než dní a z alkoholového opojení jsem se po víkendu vynořoval pravidelně ve středu ráno, abych do něj ve čtvrtek večer, s vyhlídkou nadcházejícího víkendu zase pomalu mizel. Moje práce dopoledního barmana v nonstopu mě náročností příliš nevytěžovala a mnohdy mě tak od stálých štamgastů odlišovala pouze strana barpultu na které jsem ležel. Život mi den ode dne protékal mezi prsty, dny se měnily v měsíce a ty v roky. Zdálo se, že mě nemůže z koloběhu večírků, dopoledního dospávání na barpultu a nocí u náhodných známostí nic vytrhnout. Osud však zakročil a ve vhodnou chvíli mě laskavě pošťouchl na správnou kolej. Osudem pro mě byla tramvaj číslo 14, kterou jsem jednoho rána potkal na cestě z práce a kolej na kterou mě pošťouchla vedla na Karlovo náměstí. Přeletěl jsem přes přes vyhybku, chvíli se kutálel k Národní třídě, až nějaký dobrý muž zavolal záchranku...

Povídka napsaná pro Čitatelský klub na téma Hudba. U každého člověka jednou příjde doba, kdy mu virutální sláva a přátele přestanou stačit a zatouží po něžném láskyplném doteku blízké osoby. I mě se přiblížil třicátý rok a začal jsem místo po počítačových hrách a pornografii pokukovat po opravdových slečnách. I mě už k uspokojení společenských vazeb přestalo stačit dvěstě tisíc zhlédnutí mého videa "Prank na matikáře" nehledě na to, že nová zhlédnutí a komentáře se už neobjevovala zdaleka tak často, jako před deseti lety ani když jsem na bývalého matikáře vymýšlel větší a drsnější vtípky. Usoudil jsem proto, že musím začít s činností fyzickou, která mě přiblíží k objektům mého zájmu víc, než náhodná srážka v Albertu na rohu, kde si každé pondělí a čtvrtek kupuji jídlo. Seznamky jsem zavrhl poměrně rychle, jednak protože jsem neměl na intimní otázky takové odpovědi, po jejichž přečtení bych si sám se sebou vyšel a druhak protože jsem nenašel žádnou fotku, která by splňovala st...

Povídka napsaná pro Čitatelský klub na téma Strachy a úlevy. Jakožto dítě narozené v devadesátých letech jsem byl ušetřen všeobecného strachu prosakujícího společnost. Moje maminka si porevoluční svobody užívala plnými doušky a jedné nezapamatované noci si v rytmu diska pořídila mě. Bohužel rychlost procesu mého vzniku a celková zamlženost večera znemožnily odhalit mého otce a tak jsem s maminkou zůstal sám. Moje maminka v očekávání dítěte přečetla snad všechny knihy o výchově, které v nadšení z konečně dostupných západních originálů čerstvě vyšly v překladech. Z nově nabytých vědomostí v kombinaci s moudry Guru Pepy, u kterého strávila nejedno odpoledne meditací, dospěla k názoru, že svoboda a hlavně radost mě musí provázet celým dětstvím. Zcela jistě se mě rozhodla izolovat od strachu a hlavě stresu, o kterém tvrdila, že si ho později v životě užiji dost a to měla pravdu. Omezila proto na minimum návštěvy mého dědečka, který na zadním dvorku svého vesnického domku choval králíky na m...

Byl to Osud. Vypadal jako starý muž s bílými ustupujícími vlasy v prostém šedém oblečení. To byl tradiční vzhled. Nebylo na něm nic výrazného, dokud se člověk nepodíval na oči. Jeho oči byly zrcadlově lesklé a odrážely vše na co pohlédly. Pozorný člověk si mohl všimnout, že odraz ukazoval okolí naprosto přesně, ovšem s několika vteřinovým předstihem. A pokud si toho člověk všiml, to co viděl, už nedokázal nijak změnit. Osud seděl právě zkormouceně na lavičce v parku odkud řídil a určoval, jak to dělal nepřetržitě a vždy. Někdo si znenadání přisedl na druhou polovinu lavičky. Nezamumlal ani zdvořilostní „je tady místo?“ a prostě sebou plácl. Vytáhl z batohu svačinu a pustil se s do ní, až mu padaly kousky obložené bagety od pusy. Jak tak chroupal, Osud na něj otočil hlavu a upřel své zrcadlové oči. Mladík mu pohled chvíli oplácel a potom, když dožvýkal sousto, mu před nimi zamával rukou. „Na co jako čumíš? Nech mě bejt! Nic ti nedám.“ řekl ostře a čekal, že stařec odvrátí pohled do země...

Kristiánovi k narozeninám Cesta se přehoupla přes okraj obzoru a dál se slastně a hravě vyžívala ve vinutí tak, jak to dovede jen cesta ve vrchovině nebo pahorkatině. Cesty v nížinách se vinou málokdy. Ztrácí často svojí hravost a podřizují se požadavkům obchodu. Co nejrychleji a nejpříměji. Také jsou příliš zlenivělé nedostatkem zajímavých překážek a výhledů. Proto mají sklon tvořit dlouhé rovné úseky podél řek, či ve směrech údolí. Cesty v horách a hornaté krajině zpravidla nemají, co do volby svého směru, příliš na výběr a musí si, pro vlastní dobro, volit nejlehčí postup. Buď rovně skrz soutěsky, nebo se zkroutit do pravidelného hada vlnícího se po úbočí kopce vzhůru, aby takové stoupání, alespoň nějaký živý tvor dokázal překonat. Zato cesty v kopcovitém terénu, s lesíky, loukami, poli, městy, potoky a říčkami jsou na tom jinak. Tu se stočí k lesíku, aby mohly babky na dříví, támhle zase vyšplhají na kopeček mezi poli kvůli výhledu, za chvíli projdou městem, aby si mě...

 Tuto povídku věnuji Terce. Povídku si lze poslechnout na mém Podomaticu . No, není to moje práce. Ani bych si nedokázal představit, že by mě to mělo živit. Ono, když se člověk něčím živí, tak ho to asi dřív nebo později stejně přestane bavit. Takže to mám jen jako koníčka. Jednou za týden, někdy víckrát vyrazím ven. No jistě, občas se mi naskytne příležitost i normálně v průběhu obyčejného dne, potom záleží na okolnostech jestli ji využiji. Když je člověk už trochu sběhlej umí si příležitostí všímat, podle toho jak se lidi hýbou, jak se baví, jak stojí. Je hodně faktorů podle kterých to člověk může poznat. Ale když vyrazím večer nebo odpoledne přímo zatím, tak se pořádně připravím, samozřejmě. Nejdřív je potřeba umět dokonale splynout s davem. Hodně záleží na oblečení, řekl bych. Musíte vzít úvahu místo kam jdete, roční období, obvyklý druh lidí, který se tam pohybuje, není to vůbec snadné. No a když to umíte, tak je třeba se naučit splynout s davem, i když tam žádný dav není, vít...

Povídku si lze poslechnout na mém Podomaticu . Soudní síň hučela jako úl uprostřed léta. Byla přeplněná roboty. Všechna sedadla zabírala plechová těla, a proto mnozí další zůstali napěchováni v uličkách mezi řadami. Roboti se zapáleně bavili a přesouvali podle toho, kde bylo zajímavější centrum hovoru. Porota zasedla, soudce byl už připraven na svém místě. Žalobce i obžalovaný stáli na opačných stranách síně. Hloučky robotů se stále bavili a živě diskutovali. Soudce se naklonil ze svého vyvýšeného pultíku a zabzučel z modulátoru. Nikdo nereagoval. V hlasitém lomozu jeho odkašlání nikdo zaslechnout nemohl. Usedl tedy zpět na místo a podmračeným pohledem přejížděl síň. Po několika vteřinách usoudil, že je toho právě dost, popadl kladívko a hlasitě zabušil do stolu. Z modulátoru při tom nechal znít policejní houkačku. „Prosím o klid, jste v soudní síni. Chovejte se tedy jako roboti, nejste přeci banda hlučných praček.“ V síni zavládlo ticho. Kovová těla sedících robotů ztuhla a z davu sto...

Pohádka napsaná pro předmět Pohádka ve výchově II. Téma (název) bylo zadané. Bylo nebylo. Za devatero horami, sedmero řekami a pěti lesy stálo střední království. V tom království vládl pragmatický král. Vládl prakticky a absolutisticky, jeho království se díky tomu dařilo dobře. A nejlépe se dařilo panu králi. Jedné bouřlivé noci se v komůrce na vrcholku věže králi narodila dcerka. Král stál u lože své hluboce oddechující ženy a díval se na maličké dítě v kolébce. V tu chvíli zavál prudce vítr, až zhasil těch několik svící, které hořely v komnatě. Za oknem se zaklikatil blesk a ozářil tři stařeny v bílých šatech stojící okolo kolébky. Byli to sudičky. První z nich pravila seschlým moudrým hlasem: „Tato princezna, co tu leží, si vezme za muže chudého chlapce.“ Druhá se ve světle dalšího blesku přiklonila ke kolébce a pravila tiše: „To zničí jejího otce, pana krále.“ Poslední se trochu zvláštně usmála a odlesk blesku v jejích očích vypadal poněkud šibalsky. „A bude to ten chlapec, který...

Otevřel jsem domovní dveře a vstoupil do předsíně. Do nosu mě udeřil příšerný smard. Všude na zemi se váleli zbytky jídla a další různé malé věci. Pomalu a opatrně jsem přešel kuchyň. Pečlivě jsem se díval kam šlapu, abych se vyhnul všemu co leželo a obývalo podlahu. Opatrně jsem otevřel dveře a upřímě jsem si myslel, že ho uvidím jak leží mrtvý na zemi. Neležel. Seděl na kulatém koberečku uprostřed místnosti v které kromě ustlané postele a oteřeného notebooku nic nebylo. Napdlo mě jsetli všechno co tu měl náhodou v návalu vsteku nevyházel do kuchyně a předsíně. Zvedl hlavu a podíal se na mě. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím že jsem v jeho očích zahlédl náznak velikého zápalu, možná dokonce šílenství. Měl na sobě tričko a džíny. Ty příšerný modráky, pracovní kalhoty, symbol chudoby a úpadku, něco co by si na sebe dnes vzal jinam než do dolu jen bezdomovec, no dobře přeháním, ale skoro to tak je. „To je dobře že jsi přišel,“ řekl potichu. „Už jsem nechtěl být sám, a něco ti jako své...

Na malém ostrůvku uprostřed široké řeky šumělo rákosí. Vlnky šplouchali o břehy a podemílali kořeny přemkřeným olším, které se tam pokoušeli růst. Drobonký ostrůvek pokrývali jen ony olše a vrby a to v počtu pouhých kusů. Pod nimi se kupili keře a uprostřed na ploše sotva tři na tři metry rostla tráva. V zeleném poli travního a byliného porostu se nacházeli zbytky ohniště lemovaného kameným kruhem. Dávný stavitel ohniště musel dozajista porušit pravido, že do ohniště se nesmí dávat kameny z řeky, protože na malém blátivém ostrůvku jistě žádné kameny najít nemohl. Čas je ale dozajista vysušil dostatečně na to, aby se dnes dostavivší člověk nebál rozdělat oheň. A zrovna jeden takový vylezl z veslice a prodral se houštím na mýtinku. Byl to postarší člověk v čepici se štítkem, zeleném saku slavnostně-vojenského střihu a stejně zelených kalhotách. Sedl si na větší kámen na svojí straně mýtiny - zřejmě určený na posezení u ohně a rozhlédl se. Asi toto místo znal. Chvíli nehnutě seděl. Potom ...

Ten večer, když přišel Peret domů, viděl jeho otec ve svých mladých rysech, že ho něco trápí. Pozoroval ho u večeře jak si dává do úst tovární BIO jídlo a přitom upřeně hledí do svého tabletu. Na tom že u jídla si vyřizoval vlastní věci na tabletu, nebo hrál hry, nebylo nic neobvyklého, ale dnes na něj jen tak hleděl. „Copak je?“ zeptal se otec. „Chceš nějakou novou hru?“ „Ale, né...“ zamumlam Peter a dál se vidličkou šťoural v jídle. „A vlastně ani nemám hlad.“ Vstal od stolu, udělal dva kroky a zbortil se do pohovky. Zapnul televizi a cvakal kanály. Nakonec zastavil na jednom z posledních, skoro nesledovaném - Retro 1. Běžel zrovna velmi starý sitcom, Přátelé. Seděl a díval se, zamlkle. Otec dojedl a usedl vedle Petera na kanape. Viděl ve svých mladých rysech že se něco děje a protože s tím neměl žádné zkušenosti začal jako každý rodič špatně. „Víš já sem byl taky mladý. Je to skoro neuvěřitelné co. Ale kdo jiný by ti mohl rozumět než já.“ „Hm...“ odpověděl Peter. „Co pak ti je.“ Pet...

Byl to Bůh. Mnoho lidí si myslí, že bůh je stařec a dlouhým plnovousem, moudrý a absolutní. On ale nebyl stařec, alespoň se tak necítil. Byl mladý a plný otázek a nadšení. Byl jen ve své vlastní hlavě, kdyby nějakou měl, jen myšlenka. Kdyby jsme si ho mohli nějak představit, byl by pro nás asi jako osmiletý chlapec s brýlemi. V ten čas měl hroznou touhu, touhu tvořit, touhu znát odpovědi. Nechal se unášet myšlenkou na myšlení a proto, aby měla myšlenka rozměr, stvořil čas. Chtěl mít něco a tak utvořil prostor. Místo, kde by mohl hledat odpovědi i otázky. Aby nebyl prostor holý a jedovárný rozdělil ho na mnoho různých forem. Když měl čas a prostor, zamyslel se o účelu. Chtěl znát účel, důvod věcí. Zamýšlel se nad ním a nakonec spatřil účel v jediném, v bytí. Účel každého je být a pokud může poskytnout bytí i jiným, dalším. A tak stvořil malou buňku. Maličký a jednoduchý strojek, který dokázal být a udržet sebe na živu. Strojek dokázal z okolí nasbírat mnoho materiálu a když b...

„Poleť se mnou!“ řekl jsem ti. Ty jsi mě chytil za ruku a vyskočili jsme z okna. Roztáhl jsme motýlí křídla a ty jsi zatřepetal dlouhými lesklými vážčími. Z mých křídel odpadal pel a tvoje se blýskala v odpoledním sluníčku. Dosedli jsme na parapet prasklého okna. Dům ve kterém se okno nacházelo byl zubožený a téměř zničený. Jedno křídlo okna bylo otevřené a my vklouzli dovnitř. Za oknem stál muž v kdysi bílém plášti. Na hlavě měl černý baret, v ruce paletu a v puse cigaretu. Byl velice starý. Neupravené bílé fousy na bradě, šedé oči upřené kamsi z okna a obličej hrubý a seschlý. Smutně jsi hleděl na malíře v pozdním odpoledni. Oči se ti zamžili a z jednoho ti na starý perský koberec ukápla slza. Chvíli ležela na vláknech sešlapaného starce a potom se pomalu vsákla. „Ten malíř maluje odpolední výhled ze svého okna.“ řekl jsem ti a ty jsi mlčky seděl a neodpovídal. „Maluje ho každý den,“ pokračoval jsem, zatímco malíř pomalým promyšleným pohybem udělal další linku. „Začínal jako mladý um...

Kristiánovi k narozeninám Po cestě pleskali potrhané snadále. Nad nimi kolem kolen šustili zmuchlané a špinavé lněné karaťasy. O další patro výš vlála ve větru neupravená košile, přes kterou byla ledabyle přehozená ošumělá vestička. Nad ní byl obličej. Mohl bych vám podrobně popsat veselý lesk v hlubokých uvědomělých zelenohnědých očích. Mohl bych pokračovat popisem ostře řezaného obličeje a hustého černého obočí. Mohl bych složitě popisovat každý nedbale zastřižený vous v řídkém plnovousu nebo bych mohl nastínit světlé husté ulepené vlasy. Tím vším bych ale urážel vaši fantazii, která si jistě všechny tyto podrobnosti dokáže sama vyvodit z činů popisované osoby. Nad, vám dosud tajemně zahaleným obličejem na vlasech slaměné barvy spočíval naražený roztřepený slaměný klobouk. Aby byl popis kompletní ještě stojí za zmínku malý tlumok, který zel popisovanému na rameni a oprýskaný hudební nástroj, který mu visel na zádech. Co je v tlumoku vám neřeknu, protože je neslušné dívat se do zavřen...

Ten den seděl šaman u ohně v jeskyni a míchal rukou hlinku na malování zvířat, když vstoupil člověk. Šaman vstal, rozhrnul oheň, aby vytvořil tajemnější atmosféru a pokynul muži na kousek kůže. Člověk se posadil. Nervózně krčil palce u nohou a koukal na šamana, který si navlékal náhrdelník z kostí. Byl připraven. „Copak vás trápí?“ zeptal se. „Víte,“ odpověděl člověk. „Jak začalo zase foukat, je mi zima na záda.“ „Hm...“ zabručel si šaman. „Tak se otočte zády.“ Položil mu na záda jednu ruku a pomalu s ní přejížděl nahoru a dolů. „Hm...“ zabručel si znovu a zvedl ze země malý hřebínek. Přiložil ho člověku k zádům a několikrát čísl do prázdna. „Hm...“ bručel si dál a zamyšleně pozoroval člověčí záda. „Víte, manželka mi říkala.“ začal nesměle člověk. „Že to možná bude tím, že na zádech nemám žádný chlupy.“ „Ts Ts...“ sikl na něj šaman a dál pozoroval člověčí záda. Zvedl ze země kladívko a zamyšleně poklepal na několik míst. Přitáhl si mističku s nějakou mastičkou a potřel s ní pacientova ...

"Kdysi v roce 2016 řekl doktor Mickey P. své dívce: 'Miluji tě,'. Byl však překvapen že nic necítí. Podle popisů měla být láska povznášející cit. Potom přišel na pravý důvod. Tak moc přemýšlel, že se mu city vytratili z mozku. Zahájil dlouhodobý výzkum na téma citů a zjistil, že city jsou jen chemické sloučeniny ovlivňující náš mozek. Syntetizoval je a sám na sobě vyzkoušel OPRAVDOVOU LÁSKU. Nyní je přináší i vám, OPRAVDOVÉ CITY." četl jsem na reklamním a příbalovém letáku, který jsem vytáhl z odpadkového koše. To mohlo znamenat jen jednu věc. Mamka si to už zase koupila. Vytáhl jsem ještě krabičku a přečetl si černobílý nápis OPRAVDOVÁ ÚZKOST. Zamrazilo mě. To už zase dostala na výplatě míň než měla? Obyčejně si kupovala dražší OPRAVDOVÝ SMUTEK. Jenže každý kdo s city začal koupil to na co zrovna měl. Ani jsem neotvíral dveře, popadl jsem koš s papírem co stál za nimi a vyrazil k tříděným kontejnerům. U kontejnerů jsem hodil hlídačovi několik drobáků a směl jsem tam ...

Tak to bylo to posvátné místo. Prales tiše šuměl a On seděl a koukal jak z trouchnivějícího pařezu vylézá červ. Bílé tělíčko měl skryté, jen kusadly máchal ze strany na stranu. Věděl proč tu je. Vzduch byl plný pachu tlející půdy, ale On ho nevnímal. Jen pro tuhle věc bylo toto místo vytvořeno. Ve větvích křičely opice, papoušci a cvrlikal všelijaký hmyz. Nemělo by tu být ticho, když jde o tak důležitou věc? Sluníčko házelo odlesky na všechny strany a Jemu se z toho trochu točila hlava. Ticho a klid by tu měly být určitě. Někde tady bude ta socha, uvažoval dál a znovu se zanořil kousek do podrostu. Z několika obrovských listů se na Něj vylilo pár kýblů vody. Už jí viděl před sebou. Obrovskou sochu. Vysokou jako nejvyšší stromy. Neskonale mohutné a monstrózní sousoší. Bylo v něm vytesáno každé zvíře a všechny ostatní věcí světa. Stál na úpatí a nevěřil vlastním očím. Mohl rozeznávat jednotlivá zvířata, mnohá z nich ani neznal. Socha VŠEHO. Mocného VŠEHO. Toho VŠEHO co vám dá jméno. Vědě...