Byl to Bůh. Mnoho lidí si myslí, že bůh je stařec a dlouhým plnovousem, moudrý a absolutní. On ale nebyl stařec, alespoň se tak necítil. Byl mladý a plný otázek a nadšení. Byl jen ve své vlastní hlavě, kdyby nějakou měl, jen myšlenka. Kdyby jsme si ho mohli nějak představit, byl by pro nás asi jako osmiletý chlapec s brýlemi. V ten čas měl hroznou touhu, touhu tvořit, touhu znát odpovědi. Nechal se unášet myšlenkou na myšlení a proto, aby měla myšlenka rozměr, stvořil čas. Chtěl mít něco a tak utvořil prostor. Místo, kde by mohl hledat odpovědi i otázky. Aby nebyl prostor holý a jedovárný rozdělil ho na mnoho různých forem. Když měl čas a prostor, zamyslel se o účelu. Chtěl znát účel, důvod věcí. Zamýšlel se nad ním a nakonec spatřil účel v jediném, v bytí. Účel každého je být a pokud může poskytnout bytí i jiným, dalším. A tak stvořil malou buňku. Maličký a jednoduchý strojek, který dokázal být a udržet sebe na živu. Strojek dokázal z okolí nasbírat mnoho materiálu a když byl dost velký rozdělil se na dva malé. A bylo jich víc. Bůh tím byl potěšen. Jenže každé další byli stejné. Stvořil další a další druhy, a ony dokázali jen být a tvořit stále další a stejné. Proto bůh stvořil dva od stejného druhu, kteří po splynutí dokázali dát bytí dalším, kteří byli podobní a zároveň jiní. Bůh byl spokojen a rád sledoval, jak mnohé z těch co stvořil jsou. Někteří se čas od času příliš opotřebyli a tak jim dal možnost přestat být, hlavně splnit účel svůj, být a poskytnout bytí dalším. Myšlenky ho zavedli k otázce zda strojky, ať velké nebo malé vědí o svém bytí. Skoumal je a zjistil že pouze dělají co jim nastavil při výrobě. Proto postavil dalšího tvora, takové který by byl k obrazu svému, takového, který by mohl pokládat otázky, aby měl možnost přijít na to jaká je odpově na otázku účelu. A usnadnil mu to, dal mu k pozorování celý svět, který sám stovřil a nechal ho ať si poradí.
Jsou chvíle vhodné pro rekapitulaci a deset let může být jedna z nich. Na podzim 2015 jsem byl na mé první velké celopionýrské akci, byla to Konference o činnosti. Vlastně se mi to zdá mnohem déle, co se více či méně pohybují v celorepublikové úrovni a potkávám tak lidi z různých krajů a koutů republiky. Lepší by asi bylo vzpomenout si už na podzim, třeba kolem výročního zasedání, ale stalo se to teď. Je právě půl třetí ráno a já už hodinu přemýšlím v temném a tichém bytě. Kam kráčí Pionýr? Sleduji pozvolné puchření a rozpadání se spolku se smutkem. Ne, že bychom měli málo peněz, nebo, že by kdesi v pozadí nebyly lidé, co tvrdě odpracují svou, ale stačí to? Stačí nám, pozvolné hinjící udržování statu quo? Kde je nadšení? Kde jsou ty pionýrské nové cesty? Mozaika Pionýra se kdysi dala číst. Ročník od ročníku byla její kvalita proměnlivá, ale vždy tam byl alespoň jeden nebo dva články, které přinášeli něco zajímavého nad všední a nudné kalendáře akcí a zpráv z fungování orgánů a ústředí....
Komentáře
Okomentovat