Quo vadis Pionýr?

Jsou chvíle vhodné pro rekapitulaci a deset let může být jedna z nich. Na podzim 2015 jsem byl na mé první velké celopionýrské akci, byla to Konference o činnosti. Vlastně se mi to zdá mnohem déle, co se více či méně pohybují v celorepublikové úrovni a potkávám tak lidi z různých krajů a koutů republiky. Lepší by asi bylo vzpomenout si už na podzim, třeba kolem výročního zasedání, ale stalo se to teď. Je právě půl třetí ráno a já už hodinu přemýšlím v temném a tichém bytě. Kam kráčí Pionýr?
Sleduji pozvolné puchření a rozpadání se spolku se smutkem. Ne, že bychom měli málo peněz, nebo, že by kdesi v pozadí nebyly lidé, co tvrdě odpracují svou, ale stačí to? Stačí nám, pozvolné hinjící udržování statu quo? Kde je nadšení? Kde jsou ty pionýrské nové cesty?
Mozaika Pionýra se kdysi dala číst. Ročník od ročníku byla její kvalita proměnlivá, ale vždy tam byl alespoň jeden nebo dva články, které přinášeli něco zajímavého nad všední a nudné kalendáře akcí a zpráv z fungování orgánů a ústředí. Dnes se člověku po otevření Mozaika doslova rozsype pod rukama, jak symbolické a smutné. Nemůžu tvrdit, že by jí četl každý vedoucí, kterému chodila, ale byla zhruba funkční. Dnes to o ní nemohu říci. Nemůže za to však Mozaika, je to širší problém.
Pionýr chronicky neumí komunikovat se svou členskou základnou. A nebudeme si lhát, nebylo to nic moc ani kolem toho roku 2015. Nasazení už legendární “žluté bažiny” tuto situaci příliš nezlepšilo a nějakou dobu zdánlivě dobře fungující Facebookovou skupinu Pionýr (official) postupně zabila přeměna sociálních sítí z mezilidského komunikačního prostředku na algoritmický balast reklamy, kontroverze a mozek vypínající zábavy. Avšak ani zarábání peněz nadnárodních korporací za to nemůže, je to jinde.
Pionýr neví kdo je, co chce a kam jde. Jsme spolek pracující s dětmi. Jasně, ale to je i školní družina (nic proti ní, já sám v jedné pracuji a jsem rád za ty prachy co odtam mám), ale nikdo nemůže tvrdit, že školní družina, nebo spolek mladých chovatelů koček má nějaké ideály. I když vlastně Pionýr má své ideály, že? Má, že? Poplácejme se po zádech, má. Ty ideály o kterých si část vedoucích a funkcionářů myslí, že jsou jen “pro děti”. Ty ideály, které téměř žádný účastník posledního kurzu instruktora nedokázal ani pojmenovat (pokud jsme je nepřejmenovali na Pionýrské normy, což je termín který od nich zazněl 😅) natož vyjmenovat, nebo je považovat za své hodnoty. Očividně s nimi nepracujeme ani s těmi dětmi, když je čerství náctiletí neznají. Ale Ideály za to nemůžou, ale už se blížíme.
Psal jsem o puchření a zahnívání Pionýra. Po dlouhém promýšlení je to asi nejlepší popis pro to, co pozoruji. Skoro nic (ještě se k tomu dostanu) se nehýbe vpřed. Málo kde je nadšení, které by přinášelo něco nového, nová témata, nové myšlenky, nové cesty. Jsme sakra pionýři, nebo nejsme? Neměli jsme si nakonec přece jenom to jméno po revoluci změnit? Třeba Spolek mladých konzervativců by lépe popisovalo stagnaci a horkotěžké udržování chodu, vlastně né Mladí konzervativci jsou už zabraní. Ale když se zamyslíme, třeba nás něco dobrého napadne.
Co vlastně Pionýr chce? Kam kráčí? Dobře, víme, že teď stojí na místě, ale kam chce kráčet? Chce být pionýr, nebo spolek konzervativců? Chce mít ideály na papíře, nebo v srdcích a činech svých členů?
Dokud tyhle věci nebude spolek vědět, dokud to nebudou vědět a žít jeho představitelé, funkcionáři a spolu s nimi běžní vedoucí, tak si budeme pomalu a jistě puchřet dál. Občas nám popraskané spáry jednoty a sounáležitosti promažou nové dotace, nebo pár do prázdna znějících kulatých stolů, ale to nevydrží na věky. Příjde větší krize a uvidíme, jestli naše zpuchřelé spoje vydrží, nebo se rozpadnou nadobro. Kovid jsme ještě přestáli, tak uvidíme příště.
Je to trochu moc pesimistické, co? Tak vytáhnu něco dobého. Příklady dobré praxe, jak se u nás v Pionýru říká. Dlouho jsem přemýšlel, co jsem viděl fungovat. Ne jen fungovat, jako přežívají všechny věci v Pionýru, ale klapat, šplapat, zpívat si a tančit. Směřovat s energií, nadšením a záměrem někam. Já vím za těch deset let o dvou takových věcech (i když nepochybuji, že byly někde další, kterých jsem neměl to štěstí se účastnit nebo si všimnout).
Za mě to byla pražská Kamínka a pražské vzdělávání (jasně bias Prahy, protože tam se pohybuji). Nepíšu to tady abych se chlubil, naopak. Bylo mi z toho smutno. Protože jsem si vzpomněl na fůru jiných projektů, které vyprchali naprázdno a do nikam, nebudu je jmenovat, ale věcí, které měli potenciál a nedopadli, nebo ho nenaplnili bylo fakt hodně.
Mě spíš zajímalo, proč mám zrovna u těhle dvou pocit, že byli (nebo v případě PVC01 stále jsou) něco jiného a myslím, že mám klíč (a není to Praha). V obou případech se sešli zapálení (a často mladí) lidé, na začátku si jasně vymezili smysl svého konání, určili si cíle a plán postupu - věděli za čím a proč jdou. A dostali podporu, organizační a finanční. A v neposlední řadě tam vždy byl leader, který celou věc táhl a kontroloval. Jenže on sám by to nezvládl, potřeboval tu skupinu nadšených a zapálených. A to je ono. To je to proč Pionýr pomalu puchří a čeká na poslední větší krizi, která ho rozloží.
Nemáme směr a cíl, když ho nemáme nemůžeme o něm mluvit a šířit ho do spolku, bez toho nebudeme mít zapálené (a hlavně mladé) lidi, kteří jediní můžou věci svou aktivitou změnit a posunout.
Deset let pryč a už ani já nejsem zdaleka tak aktivní a mladý jako před tím, proto nepochybuji, že ti z vás kteří by na začátku takovéhoto článku neměli rok 2015, ale 2005, nebo 1995 na tom budou ještě méně akčně a než já, právě proto je třeba dát prostor mladým.
A že to nemumí? A uměli jste to snad vy, když jste s tím začínali? A že to budou dělat jinak? To je přece v pořádku, tak to má fungovat, nejsme spolek mladých konzervativců, jsme sakra Pionýr! Objevitelé nových cest! (Taková je participace, kterou se čas od času zaklínáme.)
Zahoďme ty staré rigidní věci, které už nefungují, nejsou nám k ničemu, táhnou se s námi jako žužu a akorát vyčerpávají lidi a ucpávají soukolí dokola se opakujícím balstem. (Z mého pohledu oddíláka jsou to třeba všechny ty nesmyslné soutěže kolem Sedmikvítu, ale třeba naopak se do toho většina oddílů zapojuje, nevím.)
Řekněme si jasně co kdo v Pionýru hledá. Kam má Pionýr směřovat a jak tam půjde a dejme všem aktivním zájemcům podporu v jejich konání (pokud chtějí rozvíjet spolek a oddíly). Ne vždycky to dopadne, ale ty projekty, které se díky tomu podaří posunou Pionýr a zacelí jeho spuchřeniny opravdovým materiálem, ne jen medem dotací a přinesou nám nadšené lidi, kteří budou mít důvod zůstat v Pionýru v srdci, ne jen v peněžence!
Vpřed přátelé, buďme pionýry! (Ať už to může znít jakkoliv pateticky, tak se přece jen stále Pionýr jmenujeme. 🤷)

(Text neprošel redakční úpravou...)