Radovanův blog

Byl to Osud. Vypadal jako starý muž s bílými ustupujícími vlasy v prostém šedém oblečení. To byl tradiční vzhled. Nebylo na něm nic výrazného, dokud se člověk nepodíval na oči. Jeho oči byly zrcadlově lesklé a odrážely vše na co pohlédly. Pozorný člověk si mohl všimnout, že odraz ukazoval okolí naprosto přesně, ovšem s několika vteřinovým předstihem. A pokud si toho člověk všiml, to co viděl, už nedokázal nijak změnit. Osud seděl právě zkormouceně na lavičce v parku odkud řídil a určoval, jak to dělal nepřetržitě a vždy. Někdo si znenadání přisedl na druhou polovinu lavičky. Nezamumlal ani zdvořilostní „je tady místo?“ a prostě sebou plácl. Vytáhl z batohu svačinu a pustil se s do ní, až mu padaly kousky obložené bagety od pusy. Jak tak chroupal, Osud na něj otočil hlavu a upřel své zrcadlové oči. Mladík mu pohled chvíli oplácel a potom, když dožvýkal sousto, mu před nimi zamával rukou. „Na co jako čumíš? Nech mě bejt! Nic ti nedám.“ řekl ostře a čekal, že stařec odvrátí pohled do země

Kristiánovi k narozeninám Cesta se přehoupla přes okraj obzoru a dál se slastně a hravě vyžívala ve vinutí tak, jak to dovede jen cesta ve vrchovině nebo pahorkatině. Cesty v nížinách se vinou málokdy. Ztrácí často svojí hravost a podřizují se požadavkům obchodu. Co nejrychleji a nejpříměji. Také jsou příliš zlenivělé nedostatkem zajímavých překážek a výhledů. Proto mají sklon tvořit dlouhé rovné úseky podél řek, či ve směrech údolí. Cesty v horách a hornaté krajině zpravidla nemají, co do volby svého směru, příliš na výběr a musí si, pro vlastní dobro, volit nejlehčí postup. Buď rovně skrz soutěsky, nebo se zkroutit do pravidelného hada vlnícího se po úbočí kopce vzhůru, aby takové stoupání, alespoň nějaký živý tvor dokázal překonat. Zato cesty v kopcovitém terénu, s lesíky, loukami, poli, městy, potoky a říčkami jsou na tom jinak. Tu se stočí k lesíku, aby mohly babky na dříví, támhle zase vyšplhají na kopeček mezi poli kvůli výhledu, za chvíli projdou městem, aby si mě