Ukřičený chlupáč (povídka)

Kristiánovi k narozeninám

Cesta se přehoupla přes okraj obzoru a dál se slastně a hravě vyžívala ve vinutí tak, jak to dovede jen cesta ve vrchovině nebo pahorkatině.
Cesty v nížinách se vinou málokdy. Ztrácí často svojí hravost a podřizují se požadavkům obchodu. Co nejrychleji a nejpříměji. Také jsou příliš zlenivělé nedostatkem zajímavých překážek a výhledů. Proto mají sklon tvořit dlouhé rovné úseky podél řek, či ve směrech údolí.
Cesty v horách a hornaté krajině zpravidla nemají, co do volby svého směru, příliš na výběr a musí si, pro vlastní dobro, volit nejlehčí postup. Buď rovně skrz soutěsky, nebo se zkroutit do pravidelného hada vlnícího se po úbočí kopce vzhůru, aby takové stoupání, alespoň nějaký živý tvor dokázal překonat.
Zato cesty v kopcovitém terénu, s lesíky, loukami, poli, městy, potoky a říčkami jsou na tom jinak. Tu se stočí k lesíku, aby mohly babky na dříví, támhle zase vyšplhají na kopeček mezi poli kvůli výhledu, za chvíli projdou městem, aby si měl unavený poutník kde koupit koláč a když nic z toho zrovna není na blízku, tak vyběhnou a zase seběhnou kdejaký kopeček zrovna potkají. Cesty z údolí by to považovaly za plýtvání časem a úsilím a horské cesty by jen tiše zamručely závistí nad těmi nekonečnými možnostmi.
Po jedné takové rozverné cestě si zrovna v ten podvečer pomalu kráčel pan Dálemil Ošlapka. Vždy když se cesta zvedala vzhůru a přepadala přes malý kopeček pozoroval svůj stín, jak nakukuje za okraj obzoru, dřív než tam viděl sám. Za každým obzorem se mu naskytl nový výhled na stále tutéž krajinu a s každým novým výhledem mu krajina odkrývala více ze svých tajů.
Pan Dálemil Ošlapka byl turistou. V tento čas volna si mohl pochodovat krajinou jak se mu zachtělo, nebo spíše, jak se zachtělo cestě, po které si vykračoval.
Až skončí čas volna vrátí se do města a bude opět natírat pokoje barvami, na které si ukáží vybíraví zákazníci a přes barvy nanášet tolik rozličných a zcela odpudivě barevných válečků, kolik si jen bude zákazníkův nevkus přát. Pokud bude mít opravdu veliké štěstí, narazí na někoho, kdo si na stěnu nechá vymalovat palouček s laněmi a jeleny, aby tak všem dal jasně najevo, že on je, co se týče nevkusu, míle před všemi ostatními.
Pan Ošlapka byl oblečen po turistickém způsobu ve světle hnědých kalhotách a přes místy stále ještě trochu bílou košili, měl nataženou světle hnědou blůzu připomínající uniformu britských vojáků z druhé Búrské války. Na zádech měl kožený batoh se třemi kapsami a na hlavě čepici, která ho chránila před sluncem. Byl, podle vzhledu, naprosto dokonalým turistou a proto byl v určitých kruzích velmi vážený. On sám si ovšem na určité kruhy zase tolik nepotrpěl a raději chodil sám do turistikou nepolíbených končin. Žádné značky, které používali jeho mladí kolegové při orientaci na cestách neuznával. Měl rád cesty volné a neurčité, a taky považoval člověka, který by bez značek ztratil cestu za zcela neschopného. „Vždyť ta věc má na obou stranách pangejt!“ říkával.
Když slunce zapadlo pan Ošlapka stále ještě pomalu kráčel po cestě. Byl drobátko unavený a tak doufal, že se cesta stočí k nějakému statku, kde by mohl přes noc využít pohostinnosti otevřené stodoly, nebo alespoň k posečené louce s kupkami sena. Cesta se však rozhodla nalepit z jedné strany k smrkovému lesu a z druhé se nechala lemovat dozrávajícím obilím.
Právě když přemýšlel nad pohodlností lesního mechu, ozvalo se táhlé houkavé zavytí.
Pan Ošlapka se zastavil. Nebyl strašpytel, to člověk, který každý den stojí na vrcholku dlouhých štaflí, aby mohl natřít barvou zbytečně vysoké stropy na Vinohradech, ani být nemůže, tento skřek ho však překvapil. Jako turista se již setkal s mnoha zvuky ptáků a zvířat, a proto většinu z nich dokázal snadno poznat, u tohoto křičení však nevěděl.
Ozvalo se to znovu. Znělo to asi jakoby se vlk se sovím zobákem pokoušel křičet „hej-hej“. Pan Ošlapka se pomalu a co nejtišeji procpal nízkými náletovými stromky do lesa.
Měsíc v úplňku svítil a ve smrkovém lese bylo jen šero. Potichu se kradl za zvukem. Ten už byl slyšet opravdu hlasitě. Pan Ošlapka obešel keř černého bezu a pečlivě si ho prohlédl z druhé strany. Keř se z této strany zdál, jako by měl spoustu malých větévek porostlých jehličím. V měsíčním světle se v kupce větévek zaleskly oči.
„Hej-hej!“ zavila bytost před panem Ošlapkou a zamávala na něj rukou. Pan Ošlapka zvedl dva prsty ke kšiltíku své čepice na pozdrav a posadil se do mechu na zem.
Oba dva tiše seděli vedle sebe. Jak se ukazovalo, mech byl v tomto lese velice pohodlný. Pan Ošlapka po chvíli ticha vytáhl z batohu utěrku, bochník chleba a kus sýra. Od obojího ukrojil a položil kousky na utěrku. Rukou naznačil ať si mužík vezme. Ve velikých očích lesního tvora se zračilo překvapení. Potom se ze shluku větviček, které tvořili jeho tělo i hlavu, vytáhla dlouhá šlachovitá ruka a sebrala chléb a sýr. Pan Ošlapka se usmál.
„Kdybyste mi odpověděl, musel bych vám skočit na záda,“ zamumlal mužík smutně. Pan Ošlapka přikývl a také si vzal kousek sýra.
„Ale když budete mlčet, tak nikam skákat nemusím,“ pokračoval mužík opatrně. Pan Ošlapka měl spoustu otázek, ale věděl, že je teď nesmí položit, proto mlčel a poslouchal dál.
„Totiž my hejkalové skáčeme lidem na záda, když nám odpoví na volání. Je to tradice, dělali jsme to tak vždycky, proto to musím dělat i já,“ posteskl si a na chvíli zase ztichl.
„Víte,“ pokračoval po odmlce. „Že jste první, kdo ke mě přišel a nic neřekl?“
Pan Ošlapka opět jen pokýval hlavou.
„To skákání na záda je tak hloupé, nechápu proč to musíme dělat. Ptal jsem se na to, ale nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Navíc to musíme dělat v noci. A já mám tak rád slunce. Přes den ale musím spát, abych mohl v noci hejkat a skákat. Navíc se trochu bojím tmy,“ dodal tiše.
Stvoření zvedlo své hubené ručičky nahoru a pan Ošlapka pochopil, že se drží za hlavu.
„A já bych si tak rád s někým popovídal,“ řekl skoro plačtivě. „Jenže s ostatními hejkaly není žádná řeč, když zrovna nemluví o skákání na záda, nebo o technice hejkání…“
Pan Ošlapka chápal co lesnímu mužíkovi chybí. Proto znovu přikývl a nabídl mu ještě trochu sýra. Hejkal si vzal a spokojeně se do něj, mezi řečí, zakousl.
Nakonec pan Ošlapka vytáhl z batohu podlouhlou krabičku s kostkovaným víčkem, rozložil ji a na černobílá pole rozestavil figury. A tak tam spolu seděli, hráli šachy, mužík mluvil, pan Ošlapka naslouchal a oba jedli sýr, dokud se nezačalo rozednívat.
Potom se hejkal rozloučil, podal si s panem Ošlapkou ruku a zmizel do lesa.
Pan Ošlapka sbalil šachy a vstal, někdy není potřeba mluvit, prostě stačí jen naslouchat a samozřejmě sníst trochu sýra.
Světla bylo poměrně dost, přestože sluneční kotouč stále ještě nebyl vidět, když pan Ošlapka vyšel z lesa zpátky na cestu. Počítal, že v takovou brzkou ranní hodinu nikoho nepotká a tak byl mile překvapen, když zahlédl postavu, která se pomalu blížila. Počkal až dojde přímo k němu, aby se k ní mohl přidat. V ranním chladu se vždy jde lépe ve dvou. Postava nevypadala vůbec jako turista.
Pan Ošlapka přiložil dva prsty ke kšiltíku své čepice čímž pozdravil.
„Dobrý den,“ řekla postava.
„Smím se k vám v tomto chladném ránu připojit na cestě?“ zeptal se pan Ošlapka. „Jmenuji se Dálemil Ošlapka.“
„Ale jistě, mě říkají Kopčenda,“ odpověděl pan Kopčenda.