Tak to bylo to posvátné místo. Prales tiše šuměl a On seděl a koukal jak z trouchnivějícího pařezu vylézá červ. Bílé tělíčko měl skryté, jen kusadly máchal ze strany na stranu. Věděl proč tu je. Vzduch byl plný pachu tlející půdy, ale On ho nevnímal. Jen pro tuhle věc bylo toto místo vytvořeno. Ve větvích křičely opice, papoušci a cvrlikal všelijaký hmyz. Nemělo by tu být ticho, když jde o tak důležitou věc? Sluníčko házelo odlesky na všechny strany a Jemu se z toho trochu točila hlava. Ticho a klid by tu měly být určitě. Někde tady bude ta socha, uvažoval dál a znovu se zanořil kousek do podrostu. Z několika obrovských listů se na Něj vylilo pár kýblů vody. Už jí viděl před sebou. Obrovskou sochu. Vysokou jako nejvyšší stromy. Neskonale mohutné a monstrózní sousoší. Bylo v něm vytesáno každé zvíře a všechny ostatní věcí světa. Stál na úpatí a nevěřil vlastním očím. Mohl rozeznávat jednotlivá zvířata, mnohá z nich ani neznal. Socha VŠEHO. Mocného VŠEHO. Toho VŠEHO co vám dá jméno. Vědě
Záblesky nápadů, myšlenek. Co mě napadne, zaujme, na čem pracuju o čem přemýšlím. Hřbitov rozpracovaných projektů.