Tak to bylo to posvátné místo. Prales tiše šuměl a On seděl a koukal jak z trouchnivějícího pařezu vylézá červ. Bílé tělíčko měl skryté, jen kusadly máchal ze strany na stranu.
Věděl proč tu je. Vzduch byl plný pachu tlející půdy, ale On ho nevnímal. Jen pro tuhle věc bylo toto místo vytvořeno. Ve větvích křičely opice, papoušci a cvrlikal všelijaký hmyz. Nemělo by tu být ticho, když jde o tak důležitou věc? Sluníčko házelo odlesky na všechny strany a Jemu se z toho trochu točila hlava. Ticho a klid by tu měly být určitě.
Někde tady bude ta socha, uvažoval dál a znovu se zanořil kousek do podrostu. Z několika obrovských listů se na Něj vylilo pár kýblů vody. Už jí viděl před sebou. Obrovskou sochu. Vysokou jako nejvyšší stromy. Neskonale mohutné a monstrózní sousoší. Bylo v něm vytesáno každé zvíře a všechny ostatní věcí světa. Stál na úpatí a nevěřil vlastním očím.
Mohl rozeznávat jednotlivá zvířata, mnohá z nich ani neznal. Socha VŠEHO. Mocného VŠEHO. Toho VŠEHO co vám dá jméno.
Věděl co má dělat. Rozložil obřadní koberec na zem pod sochu. Sedl si na něj. Z tlamy jednoho zvláštního ptáka vytékala voda. Nabral jí plnou tykev a z natažené ruky jedné zvláště ošklivé opice sebral hrstičku sušených bylin. Vhodil je do tykve. Uvažoval kde se tam asi vzali, nakonec si však řekl, že bůh už to nějak zařídil. Počkal dokud dvakrát nezakřičel Skalan Rozhodný a potom na jeden lok vypil celou tykev.
Čekal.
Hleděl na sochu a pozoroval detaily zvířat. Koutkem oka se mu občas zdálo jakoby si zvířata prohodila místa nebo změnila polohu. Pak i v přímém pohledu až se celá socha rozvlnila před jeho očima a změnila se v masu pobíhajících těl.
"Hledej to co tě zaujme." řekl mu otec.
Hleděl do změti těl a rozeznával nějaké obrazce. Had zabíjí krysu. Ne ne, ten už ve vesnici byl. Kočka ve skoku. Né to je holčičí a taky už ve vesnici je. Uhlazený Havran. Ale zakopávač mrtvých být nechtěl. Rozverná opice. Komika už ve vesnici mají. Obtloustlý tukan. Né, né, náčelník by si jistě nepřál, aby se někdo jmenoval jako on. Ploskonosá ryba co vypadá jako zadek. Úplně se zhrozil, když jsi na tu dívku vzpomněl, tolik tuku neviděl ani když porazili hrocha.
Co mám já takové co bych mohl být. Napadlo ho a dál se díval do mihotající změti. Docela malý - Myš. Pohledný - Delfín. Co, proč delfín? Náladový - Pavián. Holý zadek. Začínající pleš - Hroch. Obrazy se Mu střídali před obličejem až nerozeznal co je co a šmouhy se změnili v barevné tvary a ty se vlnily a převalovali rozpojovali a spojovali až nakonec vše zčernalo.
Probudil se. Slunce mu svítilo do očí a on ležel pohodlně na koberečku. Před ním se tyčila socha. Nehybná a tichá. Rozeznával scenérie zvířat tak, jak je včera viděl. Had zabíjí krysu. Kočka ve skoku. Havran. Opice. Vypasený tukan. Ploskonosá ryba co vypadá jako zadek. Otřásl se.
Vstal, složil koberec a sebral tykev. Už to věděl, naprosto přesně to věděl. Hřál ho pocit z nově získaného jména, to ještě netušil kolik s ním bude mít problémů. On první Josef Novák.
Jsou chvíle vhodné pro rekapitulaci a deset let může být jedna z nich. Na podzim 2015 jsem byl na mé první velké celopionýrské akci, byla to Konference o činnosti. Vlastně se mi to zdá mnohem déle, co se více či méně pohybují v celorepublikové úrovni a potkávám tak lidi z různých krajů a koutů republiky. Lepší by asi bylo vzpomenout si už na podzim, třeba kolem výročního zasedání, ale stalo se to teď. Je právě půl třetí ráno a já už hodinu přemýšlím v temném a tichém bytě. Kam kráčí Pionýr? Sleduji pozvolné puchření a rozpadání se spolku se smutkem. Ne, že bychom měli málo peněz, nebo, že by kdesi v pozadí nebyly lidé, co tvrdě odpracují svou, ale stačí to? Stačí nám, pozvolné hinjící udržování statu quo? Kde je nadšení? Kde jsou ty pionýrské nové cesty? Mozaika Pionýra se kdysi dala číst. Ročník od ročníku byla její kvalita proměnlivá, ale vždy tam byl alespoň jeden nebo dva články, které přinášeli něco zajímavého nad všední a nudné kalendáře akcí a zpráv z fungování orgánů a ústředí....
Komentáře
Okomentovat