Radovanův blog

Když se v tvých modrých očích topím, a marně šlapu vodu rozumu. Dej mi prosím záchranný kruh tvých úst, s nimi je tonutí mnohem krásnější…

Tiší strážci parků neúnavě stojí na vartě. Mlčí a bezhlesu sledují. Čemu už všemu byly svědky ve dnech i bezhvězdných nocích. Kolik už viděli slz, úsměvů a polibků. Kdyby tak parkové lavičky mohly vyprávět…

Věnováno Terce. Když drobná kapka lásky dopadne na tvář mou. Z neznámých strastí vrásky se mi tam nahrnou. Třeba setřít se mi chtělo tu kapičku z mojí tváře, ta se však již vsákla v tělo do srdce, jak do polštáře. A tak se večer nořím do snů, a doufám, že potkám tě tam. Na vlhkém polštáři s tebou usnu, nebo ho smutkem vyždímám.

Jsi tak velká, že mi vyplňuješ celý svět. Zvláště, když znenadání zakopnu a dívám se ti ze země přes kotníky do obličeje.

Když se tak na tebe dívám nejsi vůbec jako stromy. Stromy se tolik nestydí a klidně stojí celou zimu nazí. Zato ty se nesvlékneš ani v teple pokoje.