Radovanův blog

Otevřel jsem domovní dveře a vstoupil do předsíně. Do nosu mě udeřil příšerný smard. Všude na zemi se váleli zbytky jídla a další různé malé věci. Pomalu a opatrně jsem přešel kuchyň. Pečlivě jsem se díval kam šlapu, abych se vyhnul všemu co leželo a obývalo podlahu. Opatrně jsem otevřel dveře a upřímě jsem si myslel, že ho uvidím jak leží mrtvý na zemi. Neležel. Seděl na kulatém koberečku uprostřed místnosti v které kromě ustlané postele a oteřeného notebooku nic nebylo. Napdlo mě jsetli všechno co tu měl náhodou v návalu vsteku nevyházel do kuchyně a předsíně. Zvedl hlavu a podíal se na mě. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím že jsem v jeho očích zahlédl náznak velikého zápalu, možná dokonce šílenství. Měl na sobě tričko a džíny. Ty příšerný modráky, pracovní kalhoty, symbol chudoby a úpadku, něco co by si na sebe dnes vzal jinam než do dolu jen bezdomovec, no dobře přeháním, ale skoro to tak je. „To je dobře že jsi přišel,“ řekl potichu. „Už jsem nechtěl být sám, a něco ti jako své

Na malém ostrůvku uprostřed široké řeky šumělo rákosí. Vlnky šplouchali o břehy a podemílali kořeny přemkřeným olším, které se tam pokoušeli růst. Drobonký ostrůvek pokrývali jen ony olše a vrby a to v počtu pouhých kusů. Pod nimi se kupili keře a uprostřed na ploše sotva tři na tři metry rostla tráva. V zeleném poli travního a byliného porostu se nacházeli zbytky ohniště lemovaného kameným kruhem. Dávný stavitel ohniště musel dozajista porušit pravido, že do ohniště se nesmí dávat kameny z řeky, protože na malém blátivém ostrůvku jistě žádné kameny najít nemohl. Čas je ale dozajista vysušil dostatečně na to, aby se dnes dostavivší člověk nebál rozdělat oheň. A zrovna jeden takový vylezl z veslice a prodral se houštím na mýtinku. Byl to postarší člověk v čepici se štítkem, zeleném saku slavnostně-vojenského střihu a stejně zelených kalhotách. Sedl si na větší kámen na svojí straně mýtiny - zřejmě určený na posezení u ohně a rozhlédl se. Asi toto místo znal. Chvíli nehnutě seděl. Potom