Co ještě nevíme (povídka)

Otevřel jsem domovní dveře a vstoupil do předsíně. Do nosu mě udeřil příšerný smard. Všude na zemi se váleli zbytky jídla a další různé malé věci. Pomalu a opatrně jsem přešel kuchyň. Pečlivě jsem se díval kam šlapu, abych se vyhnul všemu co leželo a obývalo podlahu. Opatrně jsem otevřel dveře a upřímě jsem si myslel, že ho uvidím jak leží mrtvý na zemi. Neležel. Seděl na kulatém koberečku uprostřed místnosti v které kromě ustlané postele a oteřeného notebooku nic nebylo. Napdlo mě jsetli všechno co tu měl náhodou v návalu vsteku nevyházel do kuchyně a předsíně. Zvedl hlavu a podíal se na mě. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím že jsem v jeho očích zahlédl náznak velikého zápalu, možná dokonce šílenství. Měl na sobě tričko a džíny. Ty příšerný modráky, pracovní kalhoty, symbol chudoby a úpadku, něco co by si na sebe dnes vzal jinam než do dolu jen bezdomovec, no dobře přeháním, ale skoro to tak je. „To je dobře že jsi přišel,“ řekl potichu. „Už jsem nechtěl být sám, a něco ti jako svému příteli musím říci.“ Zbystřil jsem sluch, neviděl jsem ho už několik let. Popravdě od té cesty po světě, kterou se rozhodl podniknout zcela sám. Věděl jsem, že se asi před dvěma lety vrátil, ale neviděl jsem ho, neozval se. „Víš,“ pokračoval. „Na cestách jsem si něco uvědomil, víš co je cesta?“ Ani moc nečekal na odpověď a pokračoval. „Cesta je místo kde prošlo bezpočet lidí stejným místem a stejným směrem.“ Hleděl na mě jako by mi to mělo něco říkat, ale já jsem jen začínal litovat že jsem sem chodil. „Víš jak vypadá svět?“ ptal se dál, a zase nečekal na odpověď. „Vypadá tak jak je vetšina lidí přesvědšená že má vypadat. Chápeš?“ Nechápal jsme a pokoušel jsem se vymyslet záminku abych mohl odejít. „A to je i případ pravdy, pravda je jen a jen to co si myslí většina lidí.“ Přerušil jsem ho takovým jakoby heknutím, nebo zamručením, ale on hned navázal a nenechal mě cokoli říci. „Nemuvím teď o faktické pravdě, jako třeba kde jsi včera byl, ale o pravdě názorové a přesvědčené. Třeba, jak má vypadat uspořádání světa. Proč jsou státy jak jsou. Co je oblíbené a co ne. Lidi jsou strašně ovlivnitelní.“ Chtěl jsem něco namítnout ale zmohl jsem se jen na: „To, ale není-“ přerušil mě a neúprosně pokračoval dál. „Vím co chceš říci. Ale nezvratný důkaz toho je třeba móda, většině těch lidí je jedno co nosí nosí to jen proto že si myslí, že si ostatní myslí že to mají nosit.“ Mlčel jsem. Tomu se mi nechtělo věřit. Nejme přece nějaké loutky, sami se můžeme rozhodnout co chceme. Nebo ne? „Když jsem se vrátil udělal jsem takovou věc abych se ujistil že to je pravda. Lidi mi vlastně to jejich ovlivnění velice usnadnili. Použil jsem facebook a jako cíl jsem si určil vyřadit jednu trvající ikonu v odívání. Jeden kousek šatníku o kterém se tvrdillo že ho mají skoro všichni, universální kousek oblečení. Modré džíny.“ To je nesmysl, napadlo mě. Džíny nenosí skoro nikdo. Jen ti největší chudáci nebo dříči, co potřebují, aby jim oblečení dlouho vydrželo a i ti dávají přednost jiné než modré barvě. Pak mě ale zavralo hlavou že byla doba kdy jsem nosil džíny i já, asi před dvěma roky je nosilo spousta lidí a ani se za to nijak nestidili. Oněmněně jsem zíral. „Z tvého výrazu předpokládám že ti mnohé došlo.“ usmál se na mě a pokačoval. „Ještě si poslechni jak jsem to udělal, nebo tě to nezajímá?“ ptal se provokativně, jasně, že mě to zajímalo. „Víš udělal jsem takový prográmek který pomocí umělé inteligence rozpoznal všchny fotky na kterých byl někdo v džínách a napsal k nim na facebooku negativní komentář. Samozřejmě z různých účtů které měli falešnou fotku a různě je měnil. Uměl skádat věty z mnoha slov ale vždy s tí samým smyslem. Samozřejmě že by džíny nemohli jen tak zmizet lidi před dvěma roky by sami ani nevěděli jak je nahradit, tak byli oblíbené. Proto jsem turisiticky založeným nechal navrhovat kapsáče, mladším tepláky a bohatším, nebo dbajícím na styl navrhoval kalhoty k saku v různých barvách. Nejdříve se toho chytili módní magazíny, potom zareagovali obchodníci na poptávku a kdo nakonec dnes prodává džíny, jen hrstka obchodů a ty pomlau krachují.“ Rozesmál se a mě bylo více a více nepříjemně. Koukal na mě jako by na něco čekal. „A k čemu ti to bylo?“ zeptal jsme se. „Víš,“ odpověděl. „to bylo abych si vyzkoušel jestli to funguje teď pracuji na něčem jiném,“ a zase se usmál tím příšerně šíleným úsměvem. „Co myslíš, je špatné někoho zabít?“ zeptal se mě potutelně. A já jsme měl děsivý pocit, že vím, že by to mělo být špatné, ale myslím si že není. Potom se rozesmál na hlas a poplácal mě po zádech. „Nový svět začíná,“ zašeptal.