Radovanův blog

Krátký slam k táborovému ohni, jako poučení pro děti. Vítr přines divný smrad no a to já nemám rád zas se šíří od těch budek jak nesmděl by ani dudek O tom ptáku známo je že smrdí víc než pomeje ale nechme ptáky být zaslouží si ten svůj klid Mluvím o tom co sem zhůry smrdí víc než noční můry tam není to jak u vás doma nespláchne to tam pryč vlna Všechno to tam v díře leží kvasí, tleje, není svěží Proti smradu je však klíč nepustit nic z díry pryč! A tak prosím všechny z vás není to tak těžké zas Jak dokončíš, co děláš tam vem prkénko a s ním BAM! Neváhej a zaklop díru ať tu můžem spolu v míru ale hlavně beze smradu složit vedle hlavy hlavu a ve vůni lesů luk užívat si ten náš shluk.

Krátký slam k táborovému ohni, jako poučení pro děti. V táboře je jedno místo ke není zase až tak čisto Stranou dění klidně leží kdo nedojí tak tam běží. Jsou tam konve, taky díra co z nich použít to mi víra ve vás radí neříkat bo tohle má každý znát! Ale přesto, kdyby někdo nevěděl kam zbylé stehno od kuřete vyhodit můžu trochu poučit. Do díry se leje voda špinavá, jí není škoda. Do konve dej zbytky jídla oběd, sváču, kuřat křídla ze salátů zbytky kytek co už nasní ani Vítek K Hatlákům to služba vozí dřív než to tu teplo zkazí U Hatláků to pak spase ňáky milý hodný prase.

věnováno Agátce Už mě zase šálí zrak není to snad strejda drak Strýcu co tu zase děláš, kohopak si dneska želáš? Na princeznu zas mám chutě, připrav mi ji než na kutě slunce za hrad zamíří, nebo skončíš za mříží!  Ale draku přece víš, tak princeznu nespatříš. Je s ní totiž velká potíž, dokud slušně nepoprosíš- zamračená, ruce v bok neudělá ani krok. Jen na slušné lidi dá a jinými pohrdá. Za sebe se stydí drak, dát si pozor na zobák měl. Rozmyslet se trošku než otevřel držku. Tak na křídlech letí pryč slušnost je na zrůdy bič! To než být dračí hositnou poobědvám s rodinou.  

Jan Kvjetoslaf Podlipskí Višlo slunce, né přet ȟvílí uš je pjekňe visoko. Spousta liďí vpráci pílí on je vzhůru o oko Tak i druhé sťeška zvedne a uďelá táhlí sten, postele čas kvapem bledne bude muset stepla ven. Ťelo stojí, a i vhlavje stojí, aňi mišlénku. Rutina ho ale hravje, nasmňeruje na linku. Tam se ruce, né však hlava, sami pusťí do práce. Vmišlenkáȟ je raňí káva žádná jiná legrace. Vrčí mlínek, pára sičí páka cvakne ve stroji voda kávou tlakem hučí hrnek voňí vpokoji. Pohlet tupí do zďi hleďí lžičkou híbe tam a sem, na židli tu mrtvje seďí po kávje mu začne den. Hrnek uš tu prázdní leží pár ȟvil, teď zbívá jen. Uš ta síla ťelem bježí právje začal noví den! Sňídaňe a cesta mňestem se zastávkou vkavárňe. Tam si jedňím riȟlím gestem další hrnek přitáhne. Vrčí mlínek, pára sičí páka cvakne ve stroji voda kávou tlakem hučí hrnek voňí vpokoji. Hnet zkavárni k práci míří.   Tam pracuje lehounce neš mu řekne přítel Jiří „Sejdeme se vkuȟiňce“. Stranou práce ihnet leží dumá co je na...

Hledáme v knihách svět a on je skryt za zavřenými dveřmi. Hledáme v knihách radost radost však cinká v dětském smíchu. Hledáme v knihách lásku, a láska zatím září z dívčích očí. Hledáme v knihách moudrost, a moudrost ulpívá na šedých vlasech. Hledáme v knihách pochopení, ale nacházíme jen slova. Slova, která nám nemilosrdně vetknou tiskařskou čerň do srdce.

Směji se s vámi a mlčím. Pláču s vámi a mlčím. Naslouchám s vámi, vás a pořád mlčím. Střípky lahví, ústřižky látek, chuchvalce pocitů-citů-názorů. Šiju si kabát-hnízdo-skrýš, abych zapadl mezi vás. Tvoje barva, její vzor a jeho struktura    a pod tím vším já - mlčící a průhledný. Směji se s vámi a mlčím. Pláču s vámi a mlčím. Naslouchám s vámi, vás    a ve svém kokonu,       cítím na tvářích sůl a mlčím.

Jsem kusem naplaveniny a proudy života mě přinesly k tým břehům. Teď tu ležím bezmocně na čáře příboje. Od tebe žárem sesychám na troud a svět mě rozmáčí mořem posměchu. Tady, namačkán mezi ostatní naplaveniny, na hranici tebe a světa. S ostatními lapenými, tak hrozně sám a zcela bez zájmu…

Věnováno Terce ¨Když se objímáme, svět stojí. Máme nekonečný příděl času. Času, který můžeme strávit, protože svět čeká. Tramvaje stojí, kapky ze zavlažovačů visí ve vzduchu a zářivě se lesknou. Svět čeká. Čeká až tě dolíbám, až se naše rty oddělí a mé ruce tě pustí, pomalu. Svět čekal a teď, když pomalu jdeme, ruku v ruce, pryč, je mu dovoleno zase plynout.

Struktura pohledů rozbíjí texturu světa. Tiše se rozpouští barevné mozaiky. Analýza, syntéza. Analýza, syntéza a tak pořád dokola. V detailu je vidět mnoho v celku ještě víc. Žádný celek nenahradí detail a žádný detail nepojme celek. Těkání očima. Celek, analýza. Detail, syntéza. Celek, detail, analýza, syntéza. Rozebíráme výšivku světa na nitky poznání, které pak nahňácáme do nesourodého klubka. Výšivka, analýza. Nitky, syntéza. Analýza, syntéza, nitky, klubko, nitky. Pohledy, myšlenky.

Věnováno všem prvním milencům Tiše si ležím vedle tebe. cosi mě v hlavě pálí, zebe. S něhou i silou, obětí, Ta otázka - mozku přepětí. Jen jednou tiše řeknu jí, a ptám se s citem, nadějí. Hnán smutkem, strachem ze ztráty, zastavím se vždy před vraty. Tak pohladím ty jemné vlásky, a ptám se nechtíc dělat vrásky. Kolik nám asi zmizí lásky, když se prvně sundaj pásky?

Když se v tvých modrých očích topím, a marně šlapu vodu rozumu. Dej mi prosím záchranný kruh tvých úst, s nimi je tonutí mnohem krásnější…

Tiší strážci parků neúnavě stojí na vartě. Mlčí a bezhlesu sledují. Čemu už všemu byly svědky ve dnech i bezhvězdných nocích. Kolik už viděli slz, úsměvů a polibků. Kdyby tak parkové lavičky mohly vyprávět…

Věnováno Terce. Když drobná kapka lásky dopadne na tvář mou. Z neznámých strastí vrásky se mi tam nahrnou. Třeba setřít se mi chtělo tu kapičku z mojí tváře, ta se však již vsákla v tělo do srdce, jak do polštáře. A tak se večer nořím do snů, a doufám, že potkám tě tam. Na vlhkém polštáři s tebou usnu, nebo ho smutkem vyždímám.

Jsi tak velká, že mi vyplňuješ celý svět. Zvláště, když znenadání zakopnu a dívám se ti ze země přes kotníky do obličeje.

Když se tak na tebe dívám nejsi vůbec jako stromy. Stromy se tolik nestydí a klidně stojí celou zimu nazí. Zato ty se nesvlékneš ani v teple pokoje.