Radovanův blog

Ten večer, když přišel Peret domů, viděl jeho otec ve svých mladých rysech, že ho něco trápí. Pozoroval ho u večeře jak si dává do úst tovární BIO jídlo a přitom upřeně hledí do svého tabletu. Na tom že u jídla si vyřizoval vlastní věci na tabletu, nebo hrál hry, nebylo nic neobvyklého, ale dnes na něj jen tak hleděl. „Copak je?“ zeptal se otec. „Chceš nějakou novou hru?“ „Ale, né...“ zamumlam Peter a dál se vidličkou šťoural v jídle. „A vlastně ani nemám hlad.“ Vstal od stolu, udělal dva kroky a zbortil se do pohovky. Zapnul televizi a cvakal kanály. Nakonec zastavil na jednom z posledních, skoro nesledovaném - Retro 1. Běžel zrovna velmi starý sitcom, Přátelé. Seděl a díval se, zamlkle. Otec dojedl a usedl vedle Petera na kanape. Viděl ve svých mladých rysech že se něco děje a protože s tím neměl žádné zkušenosti začal jako každý rodič špatně. „Víš já sem byl taky mladý. Je to skoro neuvěřitelné co. Ale kdo jiný by ti mohl rozumět než já.“ „Hm...“ odpověděl Peter. „Co pak ti je.“ Pet

Byl to Bůh. Mnoho lidí si myslí, že bůh je stařec a dlouhým plnovousem, moudrý a absolutní. On ale nebyl stařec, alespoň se tak necítil. Byl mladý a plný otázek a nadšení. Byl jen ve své vlastní hlavě, kdyby nějakou měl, jen myšlenka. Kdyby jsme si ho mohli nějak představit, byl by pro nás asi jako osmiletý chlapec s brýlemi. V ten čas měl hroznou touhu, touhu tvořit, touhu znát odpovědi. Nechal se unášet myšlenkou na myšlení a proto, aby měla myšlenka rozměr, stvořil čas. Chtěl mít něco a tak utvořil prostor. Místo, kde by mohl hledat odpovědi i otázky. Aby nebyl prostor holý a jedovárný rozdělil ho na mnoho různých forem. Když měl čas a prostor, zamyslel se o účelu. Chtěl znát účel, důvod věcí. Zamýšlel se nad ním a nakonec spatřil účel v jediném, v bytí. Účel každého je být a pokud může poskytnout bytí i jiným, dalším. A tak stvořil malou buňku. Maličký a jednoduchý strojek, který dokázal být a udržet sebe na živu. Strojek dokázal z okolí nasbírat mnoho materiálu a když b

„Poleť se mnou!“ řekl jsem ti. Ty jsi mě chytil za ruku a vyskočili jsme z okna. Roztáhl jsme motýlí křídla a ty jsi zatřepetal dlouhými lesklými vážčími. Z mých křídel odpadal pel a tvoje se blýskala v odpoledním sluníčku. Dosedli jsme na parapet prasklého okna. Dům ve kterém se okno nacházelo byl zubožený a téměř zničený. Jedno křídlo okna bylo otevřené a my vklouzli dovnitř. Za oknem stál muž v kdysi bílém plášti. Na hlavě měl černý baret, v ruce paletu a v puse cigaretu. Byl velice starý. Neupravené bílé fousy na bradě, šedé oči upřené kamsi z okna a obličej hrubý a seschlý. Smutně jsi hleděl na malíře v pozdním odpoledni. Oči se ti zamžili a z jednoho ti na starý perský koberec ukápla slza. Chvíli ležela na vláknech sešlapaného starce a potom se pomalu vsákla. „Ten malíř maluje odpolední výhled ze svého okna.“ řekl jsem ti a ty jsi mlčky seděl a neodpovídal. „Maluje ho každý den,“ pokračoval jsem, zatímco malíř pomalým promyšleným pohybem udělal další linku. „Začínal jako mladý um