„Poleť se mnou!“ řekl jsem ti. Ty jsi mě chytil za ruku a vyskočili jsme z okna.
Roztáhl jsme motýlí křídla a ty jsi zatřepetal dlouhými lesklými vážčími. Z mých křídel odpadal pel a tvoje se blýskala v odpoledním sluníčku.
Dosedli jsme na parapet prasklého okna. Dům ve kterém se okno nacházelo byl zubožený a téměř zničený. Jedno křídlo okna bylo otevřené a my vklouzli dovnitř.
Za oknem stál muž v kdysi bílém plášti. Na hlavě měl černý baret, v ruce paletu a v puse cigaretu. Byl velice starý. Neupravené bílé fousy na bradě, šedé oči upřené kamsi z okna a obličej hrubý a seschlý.
Smutně jsi hleděl na malíře v pozdním odpoledni. Oči se ti zamžili a z jednoho ti na starý perský koberec ukápla slza. Chvíli ležela na vláknech sešlapaného starce a potom se pomalu vsákla.
„Ten malíř maluje odpolední výhled ze svého okna.“ řekl jsem ti a ty jsi mlčky seděl a neodpovídal.
„Maluje ho každý den,“ pokračoval jsem, zatímco malíř pomalým promyšleným pohybem udělal další linku.
„Začínal jako mladý umělec s vizí. Řekl si, že každý den namaluje pohled ze svého okna.
Nejdříve byl romantik. Maloval co neviděl i co nikdy neexistovalo a co by si přál. Jeho okno v ten čas směřovalo k moři, nebo do hor i do dalších míst.
Potom se oženil a stal se fauvistou. Scenérie za oknem hýřila barvami podle nálad a každá plocha vyjadřovala barvou svůj vlastní prostor.
Když se mu narodili první děti stal se futuristou a svět za oknem byl vždy v prudkém pohybu v před i v absolutním bezvětří.
Jak mu děti dospěli a odešli, zestárl a stal se naivistou. Stylizoval pohled ze svého okna tak, jak si ho pamatoval z dětských obrázků a sám přidával jednoduchost tahů ze své vlastní mysli.
Nakonec mu umřela žena a zůstal sám. Nyní je realista. Každý den namaluje na vlas stejný obraz. Sundá ho z rámu, sroluje a odnese dolů ke kontejnerům.“
Potom co jsem domluvil, jsi dlouho seděl bez hnutí a pozoroval jsi malíře zabraného do práce. Plulo ti hlavou, jak zmizel umělecký záměr, jak malíř setrvačně opakuje to samé, jak je jeho práce nesmyslná a zbytečná.
Po dlouhém uvažování, jsi vletěl do místnosti, popadl papír a tužku a vše, co jsi si o starém pánovi myslel jsi napsal na zažloutlý dopisní papír.
Když jsi skončil chytili jsme se opět za ruce a vyletěli z jeho pokoje.
Teď se ale jistě ptáš, proč o tom mluvím, vždyť jsi tam byl. Jenom jsme ti to chtěl připomenout, kdyby jsi náhodou zapomněl.
Protože ráno potom našli popeláři u popelnic poslední obraz, a když ho rozvinuli, byl na něm pohled z okna, ve kterém seděl motýl a vážka. Žádný další obraz se tam už nikdy neobjevil.
Jsou chvíle vhodné pro rekapitulaci a deset let může být jedna z nich. Na podzim 2015 jsem byl na mé první velké celopionýrské akci, byla to Konference o činnosti. Vlastně se mi to zdá mnohem déle, co se více či méně pohybují v celorepublikové úrovni a potkávám tak lidi z různých krajů a koutů republiky. Lepší by asi bylo vzpomenout si už na podzim, třeba kolem výročního zasedání, ale stalo se to teď. Je právě půl třetí ráno a já už hodinu přemýšlím v temném a tichém bytě. Kam kráčí Pionýr? Sleduji pozvolné puchření a rozpadání se spolku se smutkem. Ne, že bychom měli málo peněz, nebo, že by kdesi v pozadí nebyly lidé, co tvrdě odpracují svou, ale stačí to? Stačí nám, pozvolné hinjící udržování statu quo? Kde je nadšení? Kde jsou ty pionýrské nové cesty? Mozaika Pionýra se kdysi dala číst. Ročník od ročníku byla její kvalita proměnlivá, ale vždy tam byl alespoň jeden nebo dva články, které přinášeli něco zajímavého nad všední a nudné kalendáře akcí a zpráv z fungování orgánů a ústředí....
Komentáře
Okomentovat