Motýl a vážka (povídka)

„Poleť se mnou!“ řekl jsem ti. Ty jsi mě chytil za ruku a vyskočili jsme z okna.
Roztáhl jsme motýlí křídla a ty jsi zatřepetal dlouhými lesklými vážčími. Z mých křídel odpadal pel a tvoje se blýskala v odpoledním sluníčku.
Dosedli jsme na parapet prasklého okna. Dům ve kterém se okno nacházelo byl zubožený a téměř zničený. Jedno křídlo okna bylo otevřené a my vklouzli dovnitř.
Za oknem stál muž v kdysi bílém plášti. Na hlavě měl černý baret, v ruce paletu a v puse cigaretu. Byl velice starý. Neupravené bílé fousy na bradě, šedé oči upřené kamsi z okna a obličej hrubý a seschlý.
Smutně jsi hleděl na malíře v pozdním odpoledni. Oči se ti zamžili a z jednoho ti na starý perský koberec ukápla slza. Chvíli ležela na vláknech sešlapaného starce a potom se pomalu vsákla.
„Ten malíř maluje odpolední výhled ze svého okna.“ řekl jsem ti a ty jsi mlčky seděl a neodpovídal.
„Maluje ho každý den,“ pokračoval jsem, zatímco malíř pomalým promyšleným pohybem udělal další linku.
„Začínal jako mladý umělec s vizí. Řekl si, že každý den namaluje pohled ze svého okna.
Nejdříve byl romantik. Maloval co neviděl i co nikdy neexistovalo a co by si přál. Jeho okno v ten čas směřovalo k moři, nebo do hor i do dalších míst.
Potom se oženil a stal se fauvistou. Scenérie za oknem hýřila barvami podle nálad a každá plocha vyjadřovala barvou svůj vlastní prostor.
Když se mu narodili první děti stal se futuristou a svět za oknem byl vždy v prudkém pohybu v před i v absolutním bezvětří.
Jak mu děti dospěli a odešli, zestárl a stal se naivistou. Stylizoval pohled ze svého okna tak, jak si ho pamatoval z dětských obrázků a sám přidával jednoduchost tahů ze své vlastní mysli.
Nakonec mu umřela žena a zůstal sám. Nyní je realista. Každý den namaluje na vlas stejný obraz. Sundá ho z rámu, sroluje a odnese dolů ke kontejnerům.“
Potom co jsem domluvil, jsi dlouho seděl bez hnutí a pozoroval jsi malíře zabraného do práce. Plulo ti hlavou, jak zmizel umělecký záměr, jak malíř setrvačně opakuje to samé, jak je jeho práce nesmyslná a zbytečná.
Po dlouhém uvažování, jsi vletěl do místnosti, popadl papír a tužku a vše, co jsi si o starém pánovi myslel jsi napsal na zažloutlý dopisní papír.
Když jsi skončil chytili jsme se opět za ruce a vyletěli z jeho pokoje.
Teď se ale jistě ptáš, proč o tom mluvím, vždyť jsi tam byl. Jenom jsme ti to chtěl připomenout, kdyby jsi náhodou zapomněl.
Protože ráno potom našli popeláři u popelnic poslední obraz, a když ho rozvinuli, byl na něm pohled z okna, ve kterém seděl motýl a vážka. Žádný další obraz se tam už nikdy neobjevil.