Prohra morálky (povídka)

Na malém ostrůvku uprostřed široké řeky šumělo rákosí. Vlnky šplouchali o břehy a podemílali kořeny přemkřeným olším, které se tam pokoušeli růst. Drobonký ostrůvek pokrývali jen ony olše a vrby a to v počtu pouhých kusů. Pod nimi se kupili keře a uprostřed na ploše sotva tři na tři metry rostla tráva. V zeleném poli travního a byliného porostu se nacházeli zbytky ohniště lemovaného kameným kruhem. Dávný stavitel ohniště musel dozajista porušit pravido, že do ohniště se nesmí dávat kameny z řeky, protože na malém blátivém ostrůvku jistě žádné kameny najít nemohl. Čas je ale dozajista vysušil dostatečně na to, aby se dnes dostavivší člověk nebál rozdělat oheň. A zrovna jeden takový vylezl z veslice a prodral se houštím na mýtinku. Byl to postarší člověk v čepici se štítkem, zeleném saku slavnostně-vojenského střihu a stejně zelených kalhotách. Sedl si na větší kámen na svojí straně mýtiny - zřejmě určený na posezení u ohně a rozhlédl se. Asi toto místo znal.
Chvíli nehnutě seděl. Potom se opět zvedl a pozbíral a ulámal něco málo suchých větviček v okolí. Postavil z nich v ohništi malou piramidku a sáhl do kapsy pro sirky. V tu chvíli zachřestilo křoví na druhé straně a na mítinu se prodral kdosi další. Byl to oproti dříve příchozímu mladík, na obyčejné poměry však muž střední generace. Černé vlasy mu částečně skrýval baret padající přes jedno ucho, tvář měl ostře řezanou, na sobě modrou slavnostní uniformu a odpovídající kalhoty kdo ví proč však zastrčené do vysokých zelených gumáků.
„Dobrý den,” uvítal ho střík. „Nemáte u sebe náhodou zápalky?“
Mladý muž zalovil v kapsách a vytáhl zapalovač. „Jen tohle,“ zamumlal.
„Díky,“ odpověděl stařec „Koukám že jste oproti jiným příležitostem změnil torchu obuv, co?“ začal stařík nenuceně, když škrtal zapalovačem, potom se na chvíli odmlčel dávaje možnost mladšímu příchozímu odpovědět, spíše však proto že se kašlavě pokoušel rozfoukat oheň.
Mladší nic neříkal jen si sedl na rozkládající se kmen na své straně louky a pozorova staříkovo počínání. Když za malou chvíli začal oheň vesele praskat a plamínky se rozšlehali i bez dechové pomoci, stařík si sedl zpět na svůj kámen a zahhleděl se na mladšího. „Víte že tohle je naše jediná hranice, která nemá plot, nebo řeku, nebo podobně?“ pokusil se zase navázat rozhovor. Mladší se na něj podíval dosti skoupě. „Není to na dlouho, hned zítra ho nechám v polovině ostrova vztyčit, proč jste mě sem pozval?“ otázal se poměrně neomaleně.
„Proč jsem vás sem pozval? Předně proto že to tu mám rád a za druhé proto abych s vámi vyřešil jeden dokument který mi přišel včera diplomatickou poštou.“ Mladší muž jen přikývl a v jeho očích se konečně objevila jiskřička zájmu, kterou si ovšem stařík vyložil úplně špatně.
„No, ano jako kluk jsem sem jezdil táboři, věřil by jste že já jsem stavěl tohle ohniště. To byli časy, to samozřejmě ještě nebylo hraniční území, ale normální vntrozemský ostrůvek uprostřed obyčejné řeky, to až později se ti za řekou, ano, vlastně vy, to až později jste se vy odtrhli.“ rozpovídal se stařík a pohledem pozoroval plameny. Nechal svoje oči, aby si v plamenech promítali ty dětské chvíle.
Mladší se po chvíli mldšení ozval. „No tak pokračujte, vraťte se k tomu čím jste začal.“
„No jo, jen jsem se na chvilku zamyslel, no já jsem je nosil taky, jen dnes mě to nějak nenapadlo vzít si je, nejsou zrovna nejvzhlednější, ale ta praktičnost to se jim upřít nedá.“
„Prosím?“ otázal se zmatený mladík.
„No přeci gumáky, o těch jsem mluvil na začátku. Ale asi bude lepší když přistoupím k tomu, kvůli čemu tu jsme. Tak vy jste nám vyhlásili válku, ano? Smím se ptát proč?“
Mladík se jakoby mimoděk vzpřímil a v očích se mu zalesklo. „Je to proto, že zde za řekou je v okresu Toress převaha etnika našeho národa a proto považujeme toto území za nárokovatelné, navíc když vidíme jak naše lidi utlačujete!“
„Nejsem si jist, zdali mohou přistoupit na to, že vaše lidi utlačujeme. Jsem si poměrně jist že mají stejná práva jako kdokoliv jiný.“ děl strý muž.
„Ano, a to je ten problém, jsou menšina a nemají žádná z toho plynoucí zvýhodnění! Jsou tam odtrženi od svých lidí a nikdo jim nedá nic navíc!“
„Opravdu? A když jsou menšina jak si to území můžete nárokovat?“
„To není podstatné!“ rozčílil se mladík při pohledu na starcův klidný obličej. „Podstatné je že patří nám! Je to území které podle struktury obyvatestva patří nám!“
„No abych řekl pravdu, nesouhlasím s vaším tvrazením, zvláště proto, že lidé žijí cí tam jsou vesměs uprchlíci z vaší země, ale i tak jsem ochoten udělat s vámi dohodu.“ stařík se na okamžik odmlčel aby dal možnost se mladému vyjádřit, ale ten jen zaraženě mlčel a čekal kam se to posune.
„Víte, jsem už starý a nestojím o žádnou válku, válka je stejně jen poměřování sil a náhody, mám proto pro vás návrh. Já jako král své země a vy jako, co že jste to v současné chvíli? Prezident nebo premiér nebo generál? Jak vám vlastně říkají dnes?“
„Prezident,“ řekla úsečně hlava státu, za první války generál a do nedávné změny ústavy premiér.
„No ano promiňte, a vy jako prezident té své jsme svrchováni něco takového udělat. Nabízím vám místo války, místo poměřování sil, kterou máme my určitě větší, souboj v čisté náhodě,“ řekl král a vytáhl z kapsy minci. Na jedné straně se leskl erb královtví a na druhé byl znak republiky. „Kdo vyhraje tomu ať náleží okres Toress. Je to vpodstatě stejné jen při tom umře o mnoho lidí méně a lidé mají svou cenu pane prezidente.“
Prezident pomalu vstal, tváře mu celé hořely a oči blýzkali a ruce se třásli. „Jak se opovažujete mi něco takového navrhovat!“ křičel. „Naši lidé za své soukmenovce umřou rádi. Náhoda i síla bude na naší straně a bude toho ještě víc bude to odhodlání, zápal a smysl pro povinost! A s vámí zatočíme jedna dvě.“ Otočil se překročil padlý kmen protáhl se křovím a s velikým čvachtntím natoupil na loď a odjel.
Král si povzdechl rozhrábl ohniště a zamumlal si pro sebe „Nakonec to že si vzal holiny mělo smysl.“ Překorčil kámen a odešel odkud přišel.
Za dva roky a 200 000 mrtvých lidí se oby muži znovu sešli. Tentokrát to bylo v malé a k tomu určené místnosi na hoosném hradě. Podepsání smlouvy o příměří. Prezident, z kterého se opět stal generál prohrál a byl nucen to podepsat. Když se tak stalo král se k němu naklonil a zamumlal „Říkal jsem že máme větší sílu, měl jste to nechat na minci.“