Strasti osudu (povídka)

Byl to Osud. Vypadal jako starý muž s bílými ustupujícími vlasy v prostém šedém oblečení. To byl tradiční vzhled. Nebylo na něm nic výrazného, dokud se člověk nepodíval na oči. Jeho oči byly zrcadlově lesklé a odrážely vše na co pohlédly. Pozorný člověk si mohl všimnout, že odraz ukazoval okolí naprosto přesně, ovšem s několika vteřinovým předstihem. A pokud si toho člověk všiml, to co viděl, už nedokázal nijak změnit.
Osud seděl právě zkormouceně na lavičce v parku odkud řídil a určoval, jak to dělal nepřetržitě a vždy.
Někdo si znenadání přisedl na druhou polovinu lavičky. Nezamumlal ani zdvořilostní „je tady místo?“ a prostě sebou plácl. Vytáhl z batohu svačinu a pustil se s do ní, až mu padaly kousky obložené bagety od pusy. Jak tak chroupal, Osud na něj otočil hlavu a upřel své zrcadlové oči. Mladík mu pohled chvíli oplácel a potom, když dožvýkal sousto, mu před nimi zamával rukou.
„Na co jako čumíš? Nech mě bejt! Nic ti nedám.“ řekl ostře a čekal, že stařec odvrátí pohled do země.
Osud si ho však pozorně prohlédl. Byl to jeden z těch obyčejných mladíků, kteří byli v této době běžně k vidění. Měl modré tuhé kalhoty, bílé triko s obrázkem a nápisem, měkkou tenkou bundu, kterou lidé z nějakého důvodu nazývali mikina a na hlavě čepici s kšiltem.
Osud se zamračil obzvláště hřmotně a znovu na mladíka upřel Pohled. Mladík se kousek odsunul a ještě ostřeji zavrčel.
„Nechte mě bejt. Nečumte takhle na mě!“
Už opravdu vycházel ze cviku, když ani na obyčejného mladíka jeho Pohled nefungoval. Nebo možná ten mladík nebyl obyčejný, jenom tak vypadal. Vždyť na mnoha velikánech, kteří překonali Osud v minulosti, nebylo také na první pohled nic výjimečného. Musel se pustit do prozkoumání tohoto fenoménu.
„Kdo jsi?“ zeptal se a znovu na něj pro jistotu vrhl Pohled.
„Kdo bych jako měl bejt a nech mě na pokoji dědku!“ ohradil se mladík a odvrátil se.
Osud si odkašlal a pokusil se narovnat záda shrbená zkormouceností.
Když mu přišlo, že již vypadá dostatečně reprezentativně, začal znovu.
„Jsem Osud a poskytuji ti velikou poctu, když se mnou můžeš mluvit.“
„No jasně dědku a já jsem Napoleon u Waterloo.“ řekl mladík posměšně a strčil si do pusy poslední sousto bagety.
Osud ukázal na holuba, který zobal na cestě. „Teď na něj spadne cihla,“ řekl a vrhl po holubovi Pohledem. A opravdu za několik okamžiků na holuba zdánlivě odnikud dopadla cihla. Mladík vyskočil na nohy a oči se mu rozšířili.
„Kurva jak jste to udělal? To je teda fakt nechutný! To přece nemůžete tady takhle zabíjet holuby!“ vykoktal a otočil se, ale Osud na lavičce nebyl.
„Kde sakra jst-“ začal se mladík rozhlížet se kolem sebe. V tom ho však uviděl za svými zády.
„A jak jste tohle-“
„JSEM OSUD!“ přerušil ho Osud svým hlasem, který si schovával pro speciální příležitosti. Zněl jako hřmění vulkánu před výbuchem nebo jako ulamující se lavina. Mladík se otřásl, několik lidí v parku se podívalo na oblohu a paní u nejbližší obsazené lavičky vytáhla z kabelky deštník.
„Kurva tak já fakt jako mluvím s vosudem?“ zamumlal mladík zaraženě. „No to je fakt- No kurva toje- No dohajlu to je- Toje vosud!“ Koktal mladík a znovu se sesul na lavičku. Osud se neunavoval přecházením kolem a sedáním, prostě se objevil rovnou na lavičce vedle mladíka.
„Hej, ale vy víte, jak to všechno bude, žejo? Budu někdy slavnej?“ ptal se hned dychtivě mladík.
„Nevím,“ řekl Osud. „Nevidím do budoucnosti, určuji věci prostě jednu po druhé, jak přijdou na řadu.“
„Takže v tom není nějakej plán? To je jako všechno náhodný?“ zajímal se zapáleně mladík.
„No, když se děje nějaké důležité rozhodnutí, nebo prostě nějaké rozhodnutí, kde hraje roli náhoda jsem u toho. Ale žádný plán v tom není. Prostě se na člověka usměji nebo zamračím. Rozhoduji se, jak se mi zrovna zachce. Mám rád tragické záležitosti, proto to co někdo ‚svěří osudu‘, často dopadne tragicky. Občas ale, když mám dobrou náladu, nechám vzniknout nějakou vtipnou situaci.“
Tedy tak to dlouhou dobu bylo. Tak dlouho, že už si existenci bez této absolutní výsady neumím představit, ale je pravda že mám čím dál tím méně práce.“
„Jak to?“ divil se mladík „Vždyť se pořád něco děje.“
„Jenže nad lidmi, kteří ‚vezmou svůj život do vlastních rukou‘ nemám skoro žádnou moc.“ řekl osud smutně. „To byly krásně doby, kdy postavit se Osudu něco znamenalo. Kdy se jednou za čas jeden odvážný mladík nebo dívka vzepřeli a já měl nějakou zábavu, ale dnes to všichni trochu přehánějí. Dnes není ‚cool‘ spoléhat se na osud.“
„No jasně, z tohohle pohledu jsi trochu přežitá veličina,“ pustil se mladík trochu příliš zapáleně do diskuze, až na něj Osud znovu vztekle vyzkoušel Pohled.
„NEMOHU BÝT PŘEŽITÁ VELIČINA!.“ zahřímal. „Rozhodoval jsem o cestách životů, o splněných přáních a o zátokách, kterými se ubíraly proudy životů. To já udával výsledky bitev i celých válek, na mém rozhodnutí bylo, kdo bude žít a kdo ne. Každý mi měl v jednu chvíli pohlédnout do očí, aby zjistil co ho čeká. Mohl jsem ničit civilizace a mnohokrát jsem je i zničil-“
„A není to trochu škoda?“ skočil mu do řeči mladík.
„Co by mělo být škoda?“ zeptal se zmateně a rozmrzele Osud. Svůj monolog si očividně užíval.
„No jako ničit ty civilizace. Vždyť ty lidi na tom po generace pracujou a vy to potom jen tak zničíte.“
„Je to krásně tragické, když zaniká taková civilizace,“ řekl osud zasněně. „A navíc prostě můžu, teda mohl jsem…“ Zase na něj začala padat zkormoucenost a ramena mu pomalu klesala zpět do nahrbení.
„Pak si lidé začali pokládat takové otázky jako: ‚Co v životě chci?‘ a nebylo to jen pár filozofů nebo ojedinělých lidí, ale skoro všichni. Do toho se začalo míchat všeobecné volební právo, rovnost a svoboda,“ při slově svoboda se viditelně otřásl. „No a s tím se už těžko pracuje. A všichni najedou kolem tak moc spěchají. Dřív měli lidé čas podívat se mi do očí, ale dnes mě v tom věčné chvatu ani nestihnou zaregistrovat. Jednou mě srazil chlapík na kole. Jel bez přilby a měl se srazit s kamiónem, ale ne, on místo toho srazil Osud, ani se neomluvil a odjel pryč. Na ten kamión díky tomu samozřejmě nedošlo.“
Na chvíli se odmlčel a pak ve své stížnosti pokračoval.
„Všude jsou nějaké výbory a zasedání. Plány na příští týden, měsíc, rok. Vize na desetiletí či dokonce století! Všechno má svoje linky a pokud to z nich maličko odkloním, tak to na ně hned výbory vrátí zpátky. Všechno v tomhle světe je tak jasné a plánované, že tu pro mě už nezbývá žádné místo.“
Sklonil hlavu a mladík odolával pokušení ho poplácat po zádech.
„Vždyť to, beze mě, musí být taková nuda,“ povzdechl si.
„Zbývá mi už jen počasí a náhlá neštěstí, ale i před nimi se lidé brání těmi ‚předběžnými ochrannými opatřeními‘.“
Mladík soucitně přikyvoval hlavou. „Nojo, to máte dneska dost těžký.“ Pak se podíval na hodinky.
„Za chvíli mi jede bus. No tak se mějte,“ řekl a zvedl se z lavičky. „Já zase půjdu, doufám, že se třeba někdy potkáme a vy si na mě vzpomenete a třeba mi i trochu pomůžete, ale myslím, že se asi neuvidíme. Já vím co chci, budu totiž slavnej raper a jdu si za tím. Ale byl to s vámi super pokec, asi z toho udělám nějakej song,“ usmál se na Osud a vydal se po cestičce pryč.
Osud zachmuřeně mhouřil oči a nad parkem se seběhli černé mraky. Z nich se spustil déšť. Paní u vedlejší lavičky se pokusila otevřít deštník. Kdyby se o vteřinku před tím podívala starci v šedém oblečení do očí, viděla by tam samu sebe, jak jí vítr deštník převrací a odnáší pryč. Osud se poťouchle sám pro sebe usmál. Už to nebylo to co kdysi, to musel uznat, ale pořád se ještě nějaké to malé potěšení najít dalo.