Jak jsem zlepšoval svůj život (povídka)

Nikdy dřív jsme si neuvědomoval, jak špatný jsem vedl život. Jedna párty střídala druhou, známostí na jednu noc jsem měl v týdnu víc než dní a z alkoholového opojení jsem se po víkendu vynořoval pravidelně ve středu ráno, abych do něj ve čtvrtek večer, s vyhlídkou nadcházejícího víkendu zase pomalu mizel.
Moje práce dopoledního barmana v nonstopu mě náročností příliš nevytěžovala a mnohdy mě tak od stálých štamgastů odlišovala pouze strana barpultu na které jsem ležel.
Život mi den ode dne protékal mezi prsty, dny se měnily v měsíce a ty v roky. Zdálo se, že mě nemůže z koloběhu večírků, dopoledního dospávání na barpultu a nocí u náhodných známostí nic vytrhnout.
Osud však zakročil a ve vhodnou chvíli mě laskavě pošťouchl na správnou kolej. Osudem pro mě byla tramvaj číslo 14, kterou jsem jednoho rána potkal na cestě z práce a kolej na kterou mě pošťouchla vedla na Karlovo náměstí. Přeletěl jsem přes přes vyhybku, chvíli se kutálel k Národní třídě, až nějaký dobrý muž zavolal záchranku a mě odvezli do Všeobecné fakultní nemocnice.
Když jsem se za několik dní vzbudil, zjistil jsem co všechno mám zlomené, naražené, pohmožděné, vyvrknuté, natrhnuté, odřené a popálené. Znehybněn sádrou a nesčetnými obvazy mě nezbylo než tiše ležet a rozjímat. Ikdyž rozjímání jsem si v prvních týdnech moc neužil, množství poranění mi způsobovalo takovou bolest, že se při ní přemýšlet nedalo a množství opiátů, kterými se mou bolest doktoři snažili alespoň trochu tlumit, také mému myšlení naproti příliš nešlo. Moje tělo uvyklé na léta téměř neustávajícího přísunu alkoholu, nikotinu a různých jiných látek si vytvořilo dosti silnou rezistenci. Takže dávky, které do mě lékaři vpravovali udivovali jak sestřičky na oddělení, tak posléze četné delegace studentů a studentek, které za mnou nevěřící primář vodil. Jako dnes si pamatuji, jeho obyvklou zahajující větu, kterou čekajícímu davu v bílých pláštích nastiňoval můj případ.
"Muž, kterého zde vidíte dostal tolik morfinu, že by to pána na vedlejší posteli spolehlivě uspalo a slabší povahy možná i zabilo, ale tento muž nejen, že je vzhůru, ale i reaguje."
Na což jsem sice mumlavě, vzhledem k mému nedostatku zubů a nesrotlé čelisti, ale přesto zřetelně odpovídal: "Dobrý den pane primáři. Koukám, že mi vedete další studenty."
Na jednotce intenzivní péče jsem si žil krásně. Jen mě později, když mé příděly morfia klesly na, mezi ostatními pacienty, společensky přijatelnou mez a když na mě přestaly kolem projíždějící postele pokřikovat "feťáku", nebo "se tím morfiem zalkni, pro nás nic nezbyde" začala mě trochu tížit nuda. Proto mi sestřička sehnala kazeťák a k němu mi v nemocničním obchůdku, po tom co si vyslechla několik příhod z mého předchozího života, pořídila kazetu s povzbudivým názvem "Deset kroků k vyrovnanému životu."
Vzal jsem za vděk, nabízenou kazetou a za několik týdnů jsem ji slyšel nesčetněkrát. Vždy když mi dohrála jedna strana vytrhl jsem si bradou kabel z gelové nálepky na hrudníku a žalostné pípání snadno a rychle přivolalo mou obsluhu kazetového přehrávače.
"Radujte se z drobností!" radil hlas podbarven cinkající cizokrajnou hudbou a dodával hned další podrobnosti jak si mám všímat drobností, které mi udělají lepší den i celý život. "Obklopuj se šťastnými lidmi" radil dál "Měj se rád!" dodával "Nezapomínej, že všechno je možné," ponoukal "Plň si své sny" téměř rozkazoval "Své štěstí si děláš sám" poučoval "Pečuj o své tělo" radil trochu nemístně "Pouč se ze svých chyb," říkal a já tam skoro zřetelně mezi tóny hudby slyšel cinknutí tramvaje. "Buď blíž přírodě" a "Otevři svou mysl" dodával na konci už trochu unaveným hlasem.
Všechny moudré myšlenky se mi nezměrným opakováním uložili do hlavy a já věděl, že nic dalšího k životu nepotřebuji. Začal jsem si podle pokynů všímat drobných radostí. Všímal jsem si každé další injekce morfinu, když se přiblížila. Všímal jsem si každého obvazu, který jsem už nepotřeboval, všímal jsem si každého slunečního paprksku, když náhodou malým oknem a přes rozložitý listnáč za ním pronikl do mého pokoje a viděl jsem, že svět je krásný, přesně jak slibovala nahrávka. V tu chvíli jsem jí plně uvěřil a pustil se do jejího plného následování.
Když jsem si dosti všímal drobných radostí, začal jsem vyhledávat šťastné lidi. To nebylo na jednotce intenzivní péče, kde byla většina pacientů více či méně ve vegetativní stavu příliš možné. Přesto se mi podařilo přesvěčit sestřičku, aby mě převezli na pokoj k staršímu pánovi po mrtvici, kterému se polovina obličeje zasekla v setrvávajícím úsměvu.  Pak už mě přeložili na běžné oddělení a začali s rehabilitací. Na základě pouček "Nezapomínej že všechno je možné," "Plň si své sny." a "Pečuj o své tělo." jsem dělal všechno pro to, abych znovu uvedl do pohybu všechny svaly, které jsem používal před nehodou a přidal k nim i ty, které jsem před nehodou nepoužíval.
Když mě pustili z nemocnice podle poučky "Pouč se ze svých chyb" jsem se zdaleka vyhnul tramvajovým tratím a zamířil do nejbližšího místa s přírodou na základě poučky "Buď blíž přírodě". Sedl jsem si tak na lavičku v botanické zahradě a "Otevřel svou mysl". S otevřenou myslí jsem seděl na lavičce až do chvíle než mě zřízenec k večeru vyprovodil z přírody zpět do města. Motal jsem se mezi domy a všude narážel na zrádné tramvajové koleje, kterým jsem se měl vyhýbat a potkával zamračené otrávené lidi. Nakonec jsem se dostal někam k řece, kde jsem obklopen přírodou usnul.
Další den ráno mě uvítali brunátné, ale vesele znějící hlasy mých vínem vonících společníků. Byli to první šťastní lidé na které jsem narazil. A tak si teď na břehu vltavy, kousek od stanice metra Vltavská žiji spokojeně napůl pod mostem a napůl pod stříškou ztlučenou ze staré palety a reklamní plachty s nápisem "Udělej si sám, Bauhaus". Jsem tu blízko přírodě, krmím každý den kachny a nutrie. Mezi šťastnými lidmi se raduji z drobností, třeba když se ráno vzbudím a mám všechny věci s kterými jsem usínal. Každé ráno pečuji o své tělo ve Vltavě a mám otevřenou mysl, tomu co přijde.