Od nutnosti ke zlosti (povídka)

Ten den seděl šaman u ohně v jeskyni a míchal rukou hlinku na malování zvířat, když vstoupil člověk. Šaman vstal, rozhrnul oheň, aby vytvořil tajemnější atmosféru a pokynul muži na kousek kůže. Člověk se posadil. Nervózně krčil palce u nohou a koukal na šamana, který si navlékal náhrdelník z kostí. Byl připraven.
„Copak vás trápí?“ zeptal se.
„Víte,“ odpověděl člověk. „Jak začalo zase foukat, je mi zima na záda.“
„Hm...“ zabručel si šaman. „Tak se otočte zády.“
Položil mu na záda jednu ruku a pomalu s ní přejížděl nahoru a dolů.
„Hm...“ zabručel si znovu a zvedl ze země malý hřebínek. Přiložil ho člověku k zádům a několikrát čísl do prázdna.
„Hm...“ bručel si dál a zamyšleně pozoroval člověčí záda.
„Víte, manželka mi říkala.“ začal nesměle člověk. „Že to možná bude tím, že na zádech nemám žádný chlupy.“
„Ts Ts...“ sikl na něj šaman a dál pozoroval člověčí záda.
Zvedl ze země kladívko a zamyšleně poklepal na několik míst. Přitáhl si mističku s nějakou mastičkou a potřel s ní pacientova záda. Chvíli čekal. Zase ji všechnu otřel kouskem látky a znovu ohledal záda.
„Už je vám teplo?“ zeptal se.
„Není,“ řekl člověk.
„Hm...“ zabručel si šaman ještě jednou. „Máte v horní a střední části zad nedostatečné ochlupení.“ pravil.
„Tak to žena říkala dobře.“ přitakal pacient potěšen, jak má chytrou ženu.
Šaman zvedl z koutu velkou zubří kožešinu a přehodil jí muži přes záda.
„Teď je vám teplo?“ zeptal se.
„No, víte teď je mi teplo až skoro moc.“ sděloval muž své pocity.
Šaman stáhl kůži a nahradil ji malou králičí kožkou, která sotva pokryla kousek zad bez ochlupení.
„Jak je vám teď?“
„No už mi není tolik zima, ale je mi pořád chladno...“
Králičí kůži nahradila jelení.
„Co teď?“
„Je mi příjemě...“
„Tak chvilku počkejte já vám napíšu rozměr a druh.“
„Jo a prosím vás pane šamane, to si mám ulovit sám nebo to hradí babka kořenářka?“
„Budete muset sám, babka kořenářka by toho jelena nedohonila.“
„Tak moc vám děkuju. A mějte se pěkně.“
Šaman se zase posadil k ohništi, shrnul několik uhlíků, hodil na ně nová dřívka a rozfoukal plameny. Ohřál si nad ohněm prsty, pomyslel si, že ten člověk měl opravdu studená záda a znovu se pustil do rozdělávání hlinky.
První člověk s předepsaným oblečením byl, když se objevil mezi ostatními, k posměchu. Více a více však lidem vypadávala srst a tím více a více si pořizovali oblečení. Nakonec ho nosí i v létě a je jim v něm vedro. A představte si, co by se stalo, kdyby si někdo vyšel bez něj.