Povídka napsaná pro Čitatelský klub na téma Strachy a úlevy.
Jakožto dítě narozené v devadesátých letech jsem byl ušetřen všeobecného strachu prosakujícího společnost. Moje maminka si porevoluční svobody užívala plnými doušky a jedné nezapamatované noci si v rytmu diska pořídila mě. Bohužel rychlost procesu mého vzniku a celková zamlženost večera znemožnily odhalit mého otce a tak jsem s maminkou zůstal sám. Moje maminka v očekávání dítěte přečetla snad všechny knihy o výchově, které v nadšení z konečně dostupných západních originálů čerstvě vyšly v překladech. Z nově nabytých vědomostí v kombinaci s moudry Guru Pepy, u kterého strávila nejedno odpoledne meditací, dospěla k názoru, že svoboda a hlavně radost mě musí provázet celým dětstvím. Zcela jistě se mě rozhodla izolovat od strachu a hlavě stresu, o kterém tvrdila, že si ho později v životě užiji dost a to měla pravdu. Omezila proto na minimum návštěvy mého dědečka, který na zadním dvorku svého vesnického domku choval králíky na maso a jehož hlavní výchovné motto bylo "Škoda rány, která padne vedle". Stejně tak návštěvy mojí babičky, která se sice jako moje maminka rozhodla se svobodou chopit svobody, ale místo meditačních přednášek Guru Pepy absolvovala rychlokurz práce s motorovou pilou a v roli vedoucí dřevorubců v oblasti Vysočina měla v ruce snad větší ránu než dědeček a o co měla větší ránu, o to měla s výchovou menší trpělivost.
Zůstal jsem proto s maminkou skoro sám, když nepočítám občasné návštěvy Guru Pepy, který mě přibližně jednou za půl roku zabalil do oranžového županu, posadil na hromadu polštářů a v místnosti vyvoněné spálenými bylinkami kolem mě kinklal kyvadélkem a zbavoval mě tak dle svých slov: "Nánosů strachů a špatného působení společnosti". Tyto seance ale v mých třech letech ustaly, když mu při jednom zvláště silném rozmáchnutí zcela náhodně a bez mého přičinění odlétl konec kivadélka do místnosti, shodil misku s kouřícími bylinkami na hromadu polštářů vycpaných sušenými slupkami pohanky, což zapříčinilo malý požár pokoje, přilehlého bytu a domu. Na základě této zkušenosti prohlásil, že jsem již nenávratně zkažen, jak duchové ukázali, a ať už moje maminka nechodí ani se mnou, ani sama a tady je účet za zničený byt.
Když byla moje maminka takto připravena o přístup k božské moudrosti rozhodla se poohlédnout jinde. Guru Pepa ovšem svou zkušenost rozhlásil po celém budhisticko-meditačním společenství a tak mě, ani moji maminku žádný další Guru ani mistr pod svá křídla nevzal. Zhrzená východním učením dorazivším k nám ze západu, rozhodla se, že nadále všechno zvládne sama a bez pomoci. Maminčino snažení bylo vskutku úporné. Do třetí třídy mě vzdělávala doma, abych nebyl zkažený zlým pomsty a splátek chtivým světem tam venku. Ovšem splátky byly stále naléhavější a tak jsem i já nakonec musel zamířit do spádové školy.
Když jsem tedy ve čtvrté třídě konečně přišel do školy nevěděl jsem nic o známých dětských seriálech, které mí spolužáci sledovali, nevěděl jsem nic o známkách, o sešitech nebo o povinnosti sedět v lavici a nikdo se mi tyto věci neobtěžoval klidně a věcně vysvětlit. Místo toho jsem jednu za druhou objevoval metodou nevědomost-posměch v horším případě křik a poznámka. To mělo za následek dvě věci. Jednak to, že ze spokojeného zasněného dítěte vznikl vyklepaný strachující se uzlíček a druhak, že jsem v očích ostatních spolužáků získal nálepku divného domorodého kluka a přezdívku Indián. Když se podívám zpětně moje batikované oblečení sešité z kdejakého zbytku a mnou osobně ozdobné obrázky, korálky a peříčky asi také přineslo svůj díl.
I přes tyto zjevné společenské nedostatky a mou postupně se rozpadající osobnost se mi podařilo získat několik kamarádů. Velmi mi při tom pomohla stará černobílá televize, kterou jsem v náhlém pohnutí mysli zachránil od popelnice a opravil s pomocí souseda, který oplýval schopnostmi spravit snad cokoliv a zároveň všechno zachovat pro pozdější použití v obřích haldách po celém svém bytě. Na ní jsem se poprvé dozvěděl o šmoulech, pokémonech, superhrdinech a dalších věcech nezbytných pro zapadnutí do alespoň nějakého dětského kolektivu. Moji kamarádi byli dva. Prvním byl Martin Holý zvaný Močka, protože stále ještě nedokázal udržet moč po dobu jedné vyučovací hodiny a paní učitelka nikomu ze zásady nedovolovala v průběhu hodiny chodit na záchod a druhým byl Jindřich Mastný mezi spolužáky zvaný Sádlo, nebo taky Svačinář, protože z jeho obřích svačin se dokázal spokojeně najíst celý třídní šikanářský klub a ještě se občas i podělit s vybranými dívkami.
Ve třídě jsme si s kamarády spokojeně žili ve svých dvou lavicích vpředu u okna. Močka sám v první a já se Sádlem v druhé. Dokonce potom, co Martin vymyslel důmyslný trik s lepenkou a lahví v pravé nohavici občas jsme se u něj v lavici s Jindrou střídali. A navíc potom, co jsme Jindrovi poradili, aby si nechal od maminky pod záminkou odpoledne ve školní družině balit svačiny na dvě části a jednu z nich nechával při ranním příchodu do třídy schovanou ve splachovací vaničce na záchodech, jsme se i celkem slušně nasvačili.
Takto jsem tedy prožil čtvrtou třídu. Neustále ve strachu z dalšího skvělého nápadu šikanářského klubu v čele s Vilíkem Kramářem. Z další unikající kulturní znalosti, která ze mě udělá terč posměchu. Z dětí z vyšších ročníků, z cesty do školy přes park obývaný zapáchajícími bezdomovci a neméně z naší paní učitelky Krocanové, které jsme mezi sebou říkali šeptem krůta. Až později v šesté třídě jsem pochopil význam jejího příjmení. Na straně 64 v učebnici přírodopisu jsem poprvé uviděl obrázek krocana a jak barva, zvláště když na mě křičela, tak tvar nosu a vole byli téměř identické. Postupně jsem se ztrácel ve svých straších, stejně jako jsem ztrácel víru ve své vlastní schopnosti.
V tento kritický okamžik přišly prázdniny a s nimi další rána. Nemohl jsem zůstat doma. Maminka potřebovala byt na scházení se s pány, které jí vydělávalo tolik potřebné peníze. Jediné řešení, které přicházelo v úvahu byly prázdniny u babičky. Babičku jsem viděl jen párkrát v životě. A tak jsem si zabalil to nejnutnější, maminka zrušila objednané masáže na tento den a za miminčina konejšivého hladění po mé hlavě jsme jeli za babičkou.
Poté co se auto prodralo kvantem vesnic, hustým lesem a rozblácenou cestou skrz polom zastavili jsme už za dost velké tmy před babiččiným přívěsem. U něj seděli přivázaní dva velcí vlčáci, vrčeli, cenili zuby a blýskali ohnivýma očima. Jen co auto zastavilo otevřeli se dveře přívěsu a ozářily obří hranatou postavu mé babičky. Vykročila z přívěsu ven až se celý zhoupl, odplivla si a objala maminku až jí zapraštěly kosti.
"Tak tě tady vítám mladej," řekla. "Bude se ti tu líbit, čerstvý vzduch, příroda a klid," a praštila mě přitom přátelsky po zádech až mi vyrazila dech. Ten jsem znovu nabral až potom, co jednou rukou vzala mě a můj kufr a druhou maminku, vnesla nás do přívěsu a mě po cestě odložila do postele. Než jsem strachy usnul ještě jsem slyšel jak mamce říká: "Nemusíš se bát, už teď jsme nejlepší kámoši."
Další ráno mě vzbudil klid přírody v šest ráno zvukem motorové pily. Ne že by v tenhle čas už někdo z dřevorubců pracoval. Babička jen zajížděla svoje miláčky, aby se ráno trochu protáhly a jako vedlejší produkt vytvořila z velikého špalku celkem obstojnou židli. "Ta je pro tebe mladej." řekla a další ránou na záda mě poslala přes plácek před přívěsem, až jsem skončil v nové židli. "Nemusíš tak hrr, ještě jsem nepřinesla z potoka ranní pivo." Za chvíli přede mnou ležela snídaně: třetinka piva a buřt. Babička měla tuplák a buřty tři. "Jen se neupejpej a pořádně se najez, ať tvá mamča neřekne, že sem se vo tebe blbě starala."
Z nevědomosti jsem trochu upil piva, ale jeho hořkost mi skřivila obličej a pěna nechala potupný knírek. Buřt jsem snědl s odporem, protože u nás doma se maso nejedlo a mě bylo prasátek líto. Netroufl jsem si ale příliš odporovat, protože jsem na sebe nechtěl znovu obrátit babiččinu ruku. Před příchodem dřevorubců jsme se ještě opláchli v blízkém potoce. Stud určitě nebyl mé babičce blízký. Šaty shodila ještě u přívěsu a mému bázlivému ťapkání v ručníku se srdečně zasmála. Sama vykračovala po lesní hrabance plné šišek a ostružiní stejně pevně a jako ve svých zablácených pohorách, které nechala u přívěsu. A stejně jako pod jejími pohorami šišky, klacíky a pomalejší brouci praskaly a lámaly se aniž by jí podklad činil jakékoliv viditelné obtíže v pohybu.
Když jsme končili naší očistu v ledovém potoce, právě přicházeli dřevorubci. Byla to hlučná fousatá zpocená chasa. Babička na ně zamával od potoka. "Začněte támhle hned se k vám přidám, jen co na sebe něco hodím. Jo a tohle je můj vnuk, bude tu nějakou dobu s námi," dořekla a udeřila mě přátelsky do zad tak silně až mi uletěl stydlivě přidržovaný ručník do nejbližšího křoví. Studem jsem se propadal, ale chlápci se jen zasmáli mávli rukou a za chvíli už byl slyšet zvuk motorových pil co chvíli přerušený výkřikem "Pozór, jde k zemi," a praštěním padajících stromů.
Než se babička přidala k pracujícím chlápkům ukázala na vlčáky. "To je Růženka a Jiřinka. Jsou to hodný holky a postarají se vo tebe zatímco budu pryč." Podíval jsem se na oba vlčáky. Růženka měla jedno oko a ucho děsivě rozpárané a Jiřinka na mě cenila zuby a zlostěně vrčela. "Kuš" řekla jí babička a pleskla jí přes čumák "To je můj vnuk a tak se k němu budeš chovat hezky." Pak vlčáky odcvakla z vodítek, řekla mi ať se držím v doslechu pil a až přestanou řezat ať se stavím na oběd, popadla své dva motorové miláčky a přidala se k práci.
Přede mnou byl les, kterým se prohnala vichřice a polámané stromy ležely všude mnohdy v děsivých úhlech. Sice už bylo světlo, ale mě nepřišel o tolik vlídnější než za šera, když jsme přijížděli. Rozhodně jsem neměl v úmyslu někam chodit a když už, ani by mě nenapadlo opustit jediný zvuk, který mě pojil se sice svéráznou, ale alespoň nějakou civilizací. Sedl jsem si proto na svojí novou židli a schouleně přemýšlel jak asi prázdniny začaly kamarádům.
Růženka a Jiřinka se zatím rozběhli mezi polomy, evidentně byly zvyklé pobíhat kolem o své vůli. Na okamžik mi zmizeli z očí a já se díky tomu začal cítit trochu lépe. Po chvilce se však z blízkého lesa ozvalo žalostné kňučoštěknutí. Na jeden z padlých stromů se vyškrábala Růženka a vyzývavě a trochu výhružně na mě hleděla. Štěkla. Zůstal jsem sedět a otočil se na druhou stranu. S těmihle bestiemi nebudu mít nic společného, řekl jsem si. Po dalším štěknutí se už třetí neozvalo a když jsem se po očku podíval, po Růžence nikde nebylo ani vidu. Tedy chvíli. Za okamžik se z polomu vynořila Jiřinka s vyceněnými zuby a temným vrčením. Štěkla na mě. Nereagoval jsem. Tak mě chytila za nohavici a pokusila se mě táhnout směrem k polomům. Spadl jsem ze židle.
Evidentně mě obě feny poměrně rychle adaptovaly jako člena smečky a nikam nehodlaly jít beze mě. Podvolil jsem se. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři a pak i na pouhé dvě. Nevšímal jsem si roztržených kalhot ani odřeného kolena z pádu a prodíral jsem se polomem za psy. Člověk by nečekal jak je taková věc namáhavá. Občas jsem musel nějaký kmen přelézt, jindy jsem se protahoval malou dírou mezi několika padlými. Když mi došla síla, ale obě feny jasně dávaly najevo, že procházka neskončila zcela bezmyšlenkovitě jsem z větších kmenů padal, abych si ušetřil práci se slézáním a ve složitějších pasážích chodil po vzoru psů po čtyřech nebo se plazil. Po nekonečně dlouhé chvíli oba psi zvedli hlavy a nastražili uši. Zvuk pil utichl. Nedokázal jsem poznat, jestli to bylo tím, že jsme moc daleko, nebo tím, že přerušili práci. Ta chvíle zastavení stačila abych padl do mechu a omdlel.
Když jsem se probudil visel jsem za triko z babičiny ruky a pohupoval se dopředu a dozadu v rytmu její chůze. "Nejni čas polehávat, je pauza na voběd," zabasovala mi do ucha a po chvíli mě pohodila ke stolu. Přestože jsem byl poučený, pivo jsme vyzunkl celé a buřta snědl bez jediné myšlenky na prasátka. Vlastně bez jediné myšlenky na cokoliv. Jen jsem stihl pochválit babiččin kuchařský um a poděkovat za oběd, sesul jsem se ze židle a tentokrát jen usnul.
Spal jsem tvrdě, protože mě nevzbudil ani obnovený zvuk motorových pil, ani opakované tahání za nohavici, které se nejspíše konalo, vzhledem k tomu v jakém stavu byla moje nohavice když jsem se později odpoledne probudil. Obě feny ležely stočené kolem mě a hlavy měly položené přes můj hrudníček. Ze spaní tiše povrčávaly, cenily zuby a Růženčino bílé oko mě děsivě prázdně pozorovalo. Nedovolil jsem si ani vyděšené polknutí, abych náhodou děsivá zvířata nevzbudil a ztuhle, což byl možná jediný stav, který mi mé umučené svaly dovolily, čekal až se sami probudí a pustí mě ze svých spárů.
Když se posunul stín a padl na feny, probudily se horkem. Probudily se se zakňučením a po protažení všech děsivě efektivních svalů, včetně žvýkacích, hodlaly vyrazit mezi polomy. Zdálo se mi že nemám sílu na další výpravu, ale představa, že mě Jiřinka potáhne do lesa ne za nohavici ale rovnou za kotník mě rychle postavila na nohy a propůjčila mi nečekané množství síly. Odpoledne se tak neslo v duchu dopoledne. Proplétal jsem se polomy a pozdeji z nich padal a plazil se všude tam, kam se psům uráčilo jít. V jeden okamžik se společně pokoušeli vyhrabat nějaké ubohé zvíře z nory a jeden pohled Růženky stačil, abych pochopil, že to pro mě neznamená vytoužený odpočinek, ale přiložení užitečné ruky k dílu. S potěšením jsem shledal, že zvíře v noře není a my mohli dál zdánlivě bezcílně bloumat polomy.
Po večeři, na kterou jsem skoro i došel po svých, nebýt příliš vysokého polomu pod kterým byla skalka a kde moje strategie vylez a spadni zpět na zem způsobila, že jsem se narazil do hlavy a ztratil vědomí, většina chlápků skončila u ohně před babiččiným přívěsem. Někdo vytáhl kytaru, jiný banjo a babička bombardón, kterým proměnila všechny písničky v dechovkářské umca-umca pum-pum-pum. Chlápci se smáli, hráli a zpívali, dokud se nezačalo šeřit a pak po hrstkách mizeli zpět do lesa. Zbytek večera probíhal v rytmu několika přátelských ran do zad, kterými jsem byl poslán nejprve k potoku vyčistit si zuby a pak do postele v přívěsu, což byl vskutku skvělý výkon, protože jsem nejprve proletěl dveřmi a poté zahnul ostřed doprava chodbičkou a pak vyletěl nahoru podél schůdků do postele. Dodnes nevím, jestli babička měla tak vytříbenou mušku, nebo část té cesty zvládlo moje tělo v sebeobraně.
Další ráno a následující dny probíhaly v drobných obměnách stejně. Občas jsem se z mlžného trmácení vynořil, snědl buřta a vypil pivo nebo si vyposlechl nějakou babiččinu radu do života. "Když podřezáváš strom, vždycky buď ten, kdo určí kam spadne," nebo "Bez práce nejsou buřty a pivo," nebo "Kdo se bojí nesmí do lesa," a asi i nějaké další, ale ty se nevynořily dost na to, abych o nich vědomě věděl, nepochybuji ale, že se do mě někam uložily.
Den ze dne jsem pozoroval, jak se mezi polomy proplétám svižněji a občas se vrátím na jídlo, aniž bych musel aktivovat šetřící mód: Vylez a spadni dolů™. Postupně jsem poznával, že Růženka s Jiřinkou jsou v jádru milá psiska, která ve šťastnější dny dokážou přinést zajíce nebo králíka a obohatit tak náš buřtůplný jídelníček. Stejně jako umí najít skvělá místa s borůvkami a ostružinami a když je jednou rukou drbu, jsou i ochotné počkat na místě, dokud si nějaké výše zmíněné plody nenatrhám. Postupně mě opustil stud při ranním koupání v potoce a přidal jsem se k babiččině veselému mávání na přicházející dřevaře. Postupně jsem lépe a lépe odolával babiččiným přátelským ranám a po několika týdnech jsem už neodlétával, ale jen se zasmál a oplatil svou přátelskou ránou i když dosti slabší.
Spřátelil jsem se s některými málomluvnými pracanty a od některého z nich jsem dostal skoro nové pracovní kalhoty, jako náhražku za mé rozkousané a s obřími dírami na kolenou. Ty jsem si ale nechal, udělají dobrou službu ve škole, jako designový kousek. Jiný mě podaroval nožem a ve volných chvílích po obědě a u večerního ohně mě učil jak s ním vyrobit ostré oštěpy a zvýšit tak pravděpodobnost bohatšího jídelníčku. Srůstal jsem s lesem, přívěsem a partou, sílil a seznával, že to, co jsem na začátku prázdnin nedokázal, nyní umím a to, čeho jsem se na začátku prázdnin bál, kvůli svému pocitu neschopnosti, mi už strach nedělá. Po nějaké době jsem začal s Růženkou a Jiřinkou vyrážet i na noční výlety mezi polomy a později i sám.
Jak prázdniny pokročily, můj pohled do očí jiných lidí se narovnal a přestal se klopit k zemi a já si svou špalkovou židli vyzdobil ozdobným vyřezáváním. Babička sáhla kamsi do plechové bedny za přívěsem, v které se ukrývalo staré nářadí a rozličné náhradní díly a vytáhla malou motorovou pilu. List měl sotva dvacet centimetrů a vážila jen něco přes dvě kila. "Ta je pro tebe," zahřímala se slzou v oku. Od té doby jsem mohl pomáhat čistit padlé stromy s chlapama. Byla to krásná práce. Čerstvý lesní vzduch plný spalin benzínu jsem vdechoval s rozechvěním básníka nad růží a s ochraným štítem a rukavicemi jsem v noci i spal.
Když si mě na konci prázdnin přijela vyzvednout maminka, pozdravil jsem jí přátelskou ranou do zad tak silnou, že přeletěla plácek před přívěsem a přistála v mé vyřezávané židli. Pohostili jsme ji s babičkou pivem a králíkem a domů jsme jeli s autem naloženým palivovým dřívím, ačkoliv v našem bytě máme ústřední topení. V tomto směru byla babička neoblomná "Trocha palivovího dříví se vždycky hodí."
Do školy jsem přes park procházel svižně a přímo. S místními bezdomovci jsme si potykal a vypil s nimi žejdlík na přítelství a celou zimu je zásoboval palivovým dřívím. Vilíkovi Kramářovi jsem poté, co se poprvé pokusil ukrást Sádlovi svačinu, klidně a mile domluvil a přátelsky ho plácl po zádech tak, že proletěl přes celou třídu a na druhé straně rozbil hlavou okno. Sice se snažil paní učitelku přesvědčit, že jsem ho strčil, ale nikdo mu nevěřil, že bych dostrčil tak daleko. Chvíli to vypadalo, že své nepřátelství nevzdá, ale potom, co jsem mu postavil na nohu skříň, až mu jí museli sundat dva školníci, už neřekl proti mě a mým přátelům jediné křivé slovo. A paní učitelce Krocanové jsem se nadále posmíval za zády, ale mnohem hlasitěji a vtipněji než dřív.
Od té doby se nebojím ničeho co přede mě přijde, protože vím, že můžu věřit svým schopnostem a když mě bude někdo štvát, stačí na něj mile promluvit a přátelsky ho praštit po zádech, ono se to pak většinou urovná samo.
Komentáře
Okomentovat