Jak jsem si vybíral hudební nástroj (povídka)

Povídka napsaná pro Čitatelský klub na téma Hudba.

U každého člověka jednou příjde doba, kdy mu virutální sláva a přátele přestanou stačit a zatouží po něžném láskyplném doteku blízké osoby. I mě se přiblížil třicátý rok a začal jsem místo po počítačových hrách a pornografii pokukovat po opravdových slečnách. I mě už k uspokojení společenských vazeb přestalo stačit dvěstě tisíc zhlédnutí mého videa "Prank na matikáře" nehledě na to, že nová zhlédnutí a komentáře se už neobjevovala zdaleka tak často, jako před deseti lety ani když jsem na bývalého matikáře vymýšlel větší a drsnější vtípky.

Usoudil jsem proto, že musím začít s činností fyzickou, která mě přiblíží k objektům mého zájmu víc, než náhodná srážka v Albertu na rohu, kde si každé pondělí a čtvrtek kupuji jídlo.

Seznamky jsem zavrhl poměrně rychle, jednak protože jsem neměl na intimní otázky takové odpovědi, po jejichž přečtení bych si sám se sebou vyšel a druhak protože jsem nenašel žádnou fotku, která by splňovala stejnou podmínku a byla mladší patnácti let.

A protože se mí přátelé z diskuzního fóra majnkraftujeme-spolu.cz svěřili s podobnými potížemi, vytvořili jsme si diskuzní vlákno, jehož výsledkem bylo jasně formulované zadání. Musíme vymyslet takovou činnost, při které se potkáme s dívkami a zároveň o nás v nich vytvoří zájem. Jakýkoliv sport jsme zavrhli, už jen proto, že by potencionální dívky byly nejspíše mnohem silnější a schopnější než my, neméně proto, že se každému z nás představa pohybu nad rámec nejnutnějšího příčila. Herectví také nepřipadalo v úvahu, i když pro nás jeden člen fóra s pomocí umělé inteligence obratně napsal divadelní hru Lov na stádo velryb, která byla celá vyprávěná z pohledu těchto kytovců.

Rozhodnutí padlo na založení kapely. Každý z mých přátel v mládí hrál na nějaký nástroj, případně se ve volném čase věnoval mixování či skládání skladem pomocí midi.

Jen já jsem byl postaven před otázku jakým nástrojem obohatím výsledný zvuk. Jako první volba padla a zpěv. Jednak nám chyběl vokál a zároveň jsem z paměti vylovil vzpomínky na několik táborových ohňů u kterých jsem zpíval zplna hrdla.

První zkouška kapely však ukázala, že tohle místo není souzené mě. Ač sám jsem se textů chopil se zápalem a hlasitostí nezadající si s operními zpěváky, zdálo se že mí přátelé shledávají mojí zcela neoperní neschopnost trefit požadovanou výšku tónu jako zásadní nedostatek. Sám jsem se jim snažil zvýšením hlasitosti zpěvu dokázat, že na výšce tónu, narozdíl od jeho hlasitosti, nezáleží, ale když nás přišli z vedlejší zkušebny poprosit zda bychom nemohli ztlumit, že i přes izolaci z obou stran stěn slyší naše skvělé bavorské jódlování, seznal jsem, že toto nebude můj obor.

Nakonec jsme zas o tolik nepřišli. můj hlas naší kapele zůstal. Stačilo přečíst pár textů a jeden z mých internetových přátel vytvořil umělou inteligenci, která mým hlasem velmi pěkně zpívá v kapele dodnes.

A tak přede mnou vyvstala otázka hudebního nástroje. První volba padla na housle. Děda na ně kdysi hrával při rodinných sešlostech a mě jejich zvuk už jako malému učaroval. Když jsem ale druhé housle v obchodě s hudebninami rozmáčkl bradou, dospěl jsem názoru, že violoncello mi pod bradu sedne mnohem lépe a to přesto, že mě na ohryzku lehce lechtal bodec.

Když jsem měl nástroj, tak jsem si objednal i učitele. Abych nedělal ostudu zametl jsem vrstvu obalu od křupek a pizz pod postel, roztáhl žaluzie přehodil okno z větračky na zcela otevřené a půl dne větral. Při té příležitosti jsem objevil v rohu nad skříní vlaštovčí hnizdo. Ubozí ptáci si můj věčně zatemněný byt nejspíše spletli s jeskyní. Doufal jsem, že jejich štěbetání nebude pana učitele rušit. Mě obyvkle kryli uši sluchátka, takže pro mě ptáčci nepřestavovlali problém.

Přišel ke mě domů starý vetchý tenoučký pán v buřince. Přinesl si kufřík not a vlastní housle. Když uviděl mou postavu podklesli mu nohy až  si sedl na postel. Když uviděl mé řešení silné brady roztřásla se mu kolena i ruce a pro uklidnění sehrál krátkou skladbu staccato.

Lekce trvala krátce. Pán odcházel s brekem a zapřísahal se, že už si nikdy nebude dělat legraci z hráčů na violu a že mě a mé violoncello nechce už nikdy vidět.

Musel jsem sáhnout po jiném nástroji. Vzpomněl jsem si na tklivý zvuk trubky a saxofónu z jazzových LP desek mojí babičky a vydal jsem se do obchodu s hudebninami. Paní za pultíkem hned ve dveřích zpozorněla a protestující opřená rukama o moji hruď a se nechala dotlačit do dechové sekce. Tam jsem se natáhl po první trubce a ona propukla v pláč. 

"Tak si alespoň vyberte něco ve své váhové kategorii," křičela na mě a snažila se nadvezdnout heligon. Zvedl jsem ho jednou rukou a zkusmo do nej foukl. Profoukl jsem nástroj a paní přede mnou změnila účes.

Po zkušeností z minula a z úcty k právě vylíhlím vlaštovkám jsem se vydal do školy hry na žestě. Mohutný muž, který vedl lekci hry na heligón mi byl sympatický. Nástisk jsem získal v několik málo minutách a pak už jsem společně pobrukovali až střecha nadskakovala. K mému úžasu mi po zkušební lekci učitel sdělil, ať příště znovu nechodím, protože tóny, které jsem z nástroje vyluzoval prý zcela neodpovídali zmáčknutým klapkám a že tohle nikdy předtím neviděl.

Posmutněl jsem. Žádný další nástroj mě přímo nenapadal. Znovu jsem tedy vyrazil do obchodu, opatrně odložil protestující paní prodavačku na pultík a vyhnul se dvou rýhám, které vedli po zemi do dechové sekce.

Smutně jsem procházel mezi kytarami, jejichž chatrná kontrukce mi znemožňovala je vzít do rukou. Mezi kopáky, které jsem při zkoušení perkusů prokopl a mezi klavíry a klávesami, z nichž ty, které jsem zkoušel, už znovu nezvedli klapky do vodorovné polohy. Když jsem odložil stranou dvě poloviny tahací harmoniky se slzou v oku jsem odešel domů.

Cestou domů jsem propadl depresi a rozvztelken tím, že se nejspíše nikdy neseznámím jsem na staveništi popadl lopatu a udeřil s ní do odloženého ocelového nosníku. Zvuk který se rozlehl potemnělým městem mi vehnal slzy dojetí do očí a několik starších spoluobčanů si v šoku navléklo igelitové pytlíky, pláštěnky, plynové masky a uteklo do betonových krytů.

Hodil jsem si nosník na rameno, lopatu pod paží a rovnou se vydal za přáteli do zkušebny. 

Od té doby hraju v naší skupině na ocelový nosník. Držím ho zavěšený na řetězu a na konci každé skladby do něj s citem sobě vlastním udeřím. Kromě toho také dělám klukům bedňáka a řidiče. A těším se. Teším se až příjde chvíle kdy bude naše punk-metalová skupina Scream of Wheals natolik slavná, že si mě všimne i nějaká ta dívka.