Pohádka napsaná pro předmět Pohádka ve výchově II. Téma (název) bylo zadané.
Bylo nebylo. Za devatero horami, sedmero řekami a pěti lesy stálo střední království. V tom království vládl pragmatický král. Vládl prakticky a absolutisticky, jeho království se díky tomu dařilo dobře. A nejlépe se dařilo panu králi.
Jedné bouřlivé noci se v komůrce na vrcholku věže králi narodila dcerka. Král stál u lože své hluboce oddechující ženy a díval se na maličké dítě v kolébce. V tu chvíli zavál prudce vítr, až zhasil těch několik svící, které hořely v komnatě. Za oknem se zaklikatil blesk a ozářil tři stařeny v bílých šatech stojící okolo kolébky. Byli to sudičky.
První z nich pravila seschlým moudrým hlasem: „Tato princezna, co tu leží, si vezme za muže chudého chlapce.“ Druhá se ve světle dalšího blesku přiklonila ke kolébce a pravila tiše: „To zničí jejího otce, pana krále.“ Poslední se trochu zvláštně usmála a odlesk blesku v jejích očích vypadal poněkud šibalsky. „A bude to ten chlapec, který jí nad hlavou rozprostře duhu.“
Vítr burácel a vháněl přívaly vody oknem do místnosti. Když se však zaklikatily další blesky, ozářily jen kolébku, stařeny byli pryč. Král zažehl svíce a na kousek pergamenu si zapsal co právě vyslechl, aby to náhodou nezapomněl. Někdo ho zatahal za rukáv. Byla to porodní bába, která s nimi byla celou dobu v komnatě.
„Pane králi, vaše žena… vaše žena právě zemřela.“ pravila tiše. „A slyšel jste tu strašnou věštbu?“ celá se třásla strachy a smutkem.
Král rychle přemýšlel. Pokud se věštba dostane mezi lidi, nikdy se už nezbaví chasníků, kteří se budou ucházet o princezninu ruku a snažit se rozprostřít jí nad hlavou duhu. Podíval se na útržek pergamenu. „Prý chudého chlapce…“ zamumlal. Chudý chlapec nebude vědět nic o kralování. Nebude se umět chovat u dvora.
„Ne tohle se nestane,“ zamumlal si pod fousy.
„Stráže!“ zavolal. „Zavažte té ženě ústa a popravte jí někde, kde jí nikdo nenajde ani neuslyší.“ zavelel a sklonil se ke kolébce.
„Neboj dcerko, nevezmeš si žádného chudáka, bude to bohatý princ, o to už se postarám.“
Král dlouho přemýšlel, jak to udělat, aby si princezna nevzala žádného chudáka a nakonec vymyslel plán. Naučí princeznu milovat zlato, šperky, moc a bohatství, aby jí nikdy ani nenapadlo vdát se za chudého chlapce. Princeznu proto pojmenoval Zlatka a už od dětství jí zahrnoval těmi nejlepšími šaty, šperky a bohatstvím jaké jen dokázal získat. Protože si chtěl být svým úspěchem naprosto jistý, půjčil si na to od okolních králů, bankéřů a lichvářů spoustu peněz.
Roky letěli jako teče voda v řece a princezna pomalu dospívala v překrásnou boubelatou dívku. Králův plán se zdál fungovat. Princezna nosila ty nejlepší šaty a nejkrásnější šperky. Snídala kaviár, obědvávala pečená holoubata a k večeři jídávala dorty z pravé belgické čokolády. Vše vypadalo výborně.
Jednu věc, ale král netušil. Princezna milovala hru v kuličky. Skoro každý den přeskočila plot, nebo se spíše vyplížila přes kuchyň, aby si mohla zahrát alespoň jednu hru. V kuličkách byla opravdu dobrá. Nevyhrála sice vždycky, ale velice často ano.
Pomalu, ale jistě se blížil den Zlatiných osmnáctých narozenin. Král pro ní chtěl nějaký krásný šperk jako dárek, ale musel řešit jiné starosti. Pomalu se začali ozývat jeho věřitelé. Chtěli svoje peníze zpátky, a král byl nucen prodat skoro všechno co v zámku měl a nepatřilo princezně. Dokonce si musel z erbu odstranit zlatou perlu a nahradit jí obyčejnou bílou.
Narozeniny se neúprosně blížili a král chtěl svojí dceru ohromit, aby nepokazil svůj plán. Jednoho dne se díval na nějaké šperky, které mu ještě zbyli a které chtěl ten den prodat, aby měl na splátku a popíjel ze skleničky, když tu si všiml, že sklo a drahé kameny vypadají velice podobně. Dostal nápad. Nechal si proto zavolat sklářského učně z podhradí.
Jakub přišel, poklonil se a ptal se, co si král přeje.
„Mohl by jsi udělat takové šperky jako jsou tyhle?“ zeptal se král. „Ale ze skla?“ Jakub se podíval na drahé kameny v králově ruce a pokrčil rameny.
„Asi ano. Ze zbytků skla si vyrábím kuličky a ty vypadají podobně.“ řekl a vysypal na stůl pytlík kuliček. Opravdu tam zářili kuličky všech barev jedna žlutá, jiná červená další zelená a tak dál. Král se usmál.
„Vyrob mi nějaké vzorky na ukázku a přijď s nimi pozítří sem na hrad,“ řekl a propustil sklenáře.
Jakub se snažil, dělal umělé kameny zelené, modré, červené, žluté, bílé, různě veliké. Večer mu zbylo jen malinko z každého barevného skla, jen bílého měl hodně. Tu ho napadla zajímavá myšlenka kousíčky barevného skla spekl k sobě a zalil do bílé kuličky. Vypadalo to jako zmražená duha. Usmál se sám pro sebe a kuličku si schoval do pytlíčku u pasu k ostatním kuličkám.
Další den ráno se vypravil na hrad. Král seděl na trůně a shlížel na plejádu krásných kamenů a lesknoucích se střípků.
„Odvedl jsi dobou práci,“ řekl Jakubovi. „Teď půjdeš k princezně, ukážeš jí tyhle skvosty a necháš jí vybrat, které by se jí nejvíce líbily.“
Jakub odešel a když odcházel zahlédl další audienci, kterou tvořili elegantně odění lidé s kufříky a svazky papírů. Došel do pokoje princezny, otevřel dveře a začal.
„Dobrý den princezno, přicházím k vám s mnoha krásnými šperky, z kterých si máte vybrat, který se vám bude nejvíce líbit.“
Princezna seděla v lenošce a zrovna si přerovnávala svojí sbírku kuliček, zvedal hlavu a podívala se kdo přišel.
„Kubo? Co tu děláš?“ zarazila se, když viděla starého známého od důlků.
„No jak jsem říkal přináším ti- vám nějaké drahé kameny na výběr do náhrdelníku.“ Princezna se zamračila. „Kubo, ale nejsi ty sklář? Vždy se mi líbili tvoje barevné kuličky.“
Jakub sklonil hlavu k zemi. „Ano jsem,“ zamumlal. „To král mi přikázal, abych udělal ze skla umělé kameny.“
Princezna se podivila, ale byla zvědavá. „Tak mi je ukaž? Ať vidím jakou jsi odvedl práci.“
Jakub před princeznou rozprostřel svoje dílo a ona na chvíli oněměla úžasem. Kameny se krásně leskly v třesu světla svíček.
„To je opravdu jen sklo?“ podivila se.
„Ano,“ přitakal Jakub. „Je to opravdu jen sklo, ale to nejlepší jaké máme. Přidávám do něj další příměsi, (všechny ekologické) aby se takhle krásně lesklo.“
„Úplně přesně jako tvoje kuličky,“ zamyslela se princezna a ukázala na svojí sbírku, v které bylo i několik kuliček od Jakuba, které na něm vyhrála.
Jakub neodolal a musel se pochlubit svým novým kouskem. „Včera jsme udělal ještě tohle…“ zamumlal a ukázal princezně bílou kuličku, v které byl duhový smotek.
Zvedl ji před princeznu a plamen svíčky nad ní na zdi vykreslil kotouč duhy. Princezna omámeně hleděla na kuličku. „Ta je nejhezčí jakou jsem kdy viděla,“ zamumlala a možná by dodala ještě něco dalšího, vyrušil jí však nějaký hluk. Vyletěla z pokoje a po zvuku doběhla do trůnního sálu.
Král klečel před trůnem obklopen pány v elegantním oblečení s lejstry a kufříky. Ruce měl zdvižené nad hlavu a v očích slzy.
„Tak si vezměte všechno vy supy! Nenechte mě nic, mě je to jedno! Zlatku, ale nechte na pokoji.“
Jeden z elegantních pánů pozvedl papír a spustil: „Zadlužil jste nejen sebe, ale i celé království. Za takový dluh budete vypovězen do vyhnanství.“
Princezna vykřikla a vrhla se k němu. „To přece nemůžete!“
„Ale ano Zlatko, můžou, ba dokonce musí,“ řekl král. „Napůjčoval jsem si strašně moc peněz a mají pravdu, za nesplacené dluhy je vyhnanství.“ Vzal si plášť, korunu podal jednomu z pánů a odešel pryč. Potom co vyšel z města a zmizel v lesích o něm už nikdo nikdy neslyšel.
Elegantní pánové se obrátili na princeznu. „Nyní vám vezmeme všechno co máte a království prodáme v dražbě.“ řekl jeden z nich.
Princezna stála bez hnutí a potom vzala od Jakuba jeho umělé kameny.
„Pánové mám na vás prosbu… Ne mám nabídku!“ začala. Jak uslyšeli slovo „nabídka“ všichni zpozorněli.
„Já vám zaplatím vše a ještě něco přidám, když mi necháte rok odklad, právě začínáme prodávat tyto falešné drahé kameny a věříme, že na trhu to bude veliká bomba, představte si to, minimální náklady, krása stejná jako pravé, nebo ještě větší a cena poloviční. Na tom se nedá prodělat! Každá hraběnka i ta nejchudší bude moci mít krásný náhrdelník, nebo prsten.“
Pánové si chvíli mezi sebou šuškali potom jeden vystoupil a řekl.
„To se nám nezdá, na to brzy někdo přijde a půjdete do vězení. Je to veliké riziko.“
„To je na tom to nejlepší,“ pokračovala princezna. „My to nebudeme prodávat jako pravé, ale jako napodobeninu tu nejlepší napodobeninu, budeme tomu říkat bižutérie.“
Pánové se zase chvíli radili. Potom jeden z nich zvedl pero a obrovskou rychlostí něco spočítal na papíře. Všichni uznale zamručeli.
„Ano to by mohlo fungovat. My ve vás tedy vložíme důvěru.“ řekl jeden z nich. „Tady to podepište prosím.“
Princezna si od něj vzala lejstro, které jí podal, pečlivě si ho přečetla a podepsala ho.
„Děkuji pánové, přeji vám hezký den.“ Všichni se otočili a jak přišli, tak rychle zase zmizeli. Když byli pryč, Zlatka objala Jakuba.
„Ty jsi nás zachránil, bez tvých drahokamů bych je určitě nepřemluvila. Vezmi si mě za manželku. Prosím.“
A tak se vzali. Svatbu měli malou a chudou. Princezna prodala všechny svoje šperky, šaty a drahé kameny. Za utržené peníze založili firmu Královská Bižutérie k. p. (královský podnik) a začali vyrábět bižutérii. Do znaku firmy a do královského erbu si dali onu duhovou kuličku, které vděčili za všechno. Na podporu prodeje a jako reklamní kampaň uspořádali první turnaj v kuličkách „O Duhovou kuličku“, který se stal velice populárním a pokud království nebylo reformováno na republiku hraje se tam každý rok až dodnes.
Komentáře
Okomentovat