OPRAVDOVÉ CITY a skutečný pocit (povídka)

"Kdysi v roce 2016 řekl doktor Mickey P. své dívce: 'Miluji tě,'. Byl však překvapen že nic necítí. Podle popisů měla být láska povznášející cit. Potom přišel na pravý důvod. Tak moc přemýšlel, že se mu city vytratili z mozku. Zahájil dlouhodobý výzkum na téma citů a zjistil, že city jsou jen chemické sloučeniny ovlivňující náš mozek. Syntetizoval je a sám na sobě vyzkoušel OPRAVDOVOU LÁSKU. Nyní je přináší i vám, OPRAVDOVÉ CITY." četl jsem na reklamním a příbalovém letáku, který jsem vytáhl z odpadkového koše.
To mohlo znamenat jen jednu věc. Mamka si to už zase koupila. Vytáhl jsem ještě krabičku a přečetl si černobílý nápis OPRAVDOVÁ ÚZKOST. Zamrazilo mě. To už zase dostala na výplatě míň než měla? Obyčejně si kupovala dražší OPRAVDOVÝ SMUTEK. Jenže každý kdo s city začal koupil to na co zrovna měl.
Ani jsem neotvíral dveře, popadl jsem koš s papírem co stál za nimi a vyrazil k tříděným kontejnerům. U kontejnerů jsem hodil hlídačovi několik drobáků a směl jsem tam obsah pytle jeden po druhém nastrkat. Kdybych nesl vyhodit směsný odpad zaplatil bych mnohem víc, třídit se zkrátka vyplatilo.
V nablýskaném autě se kolem mě přehnala skupinka mladíků, nojo boháči, oni si OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ můžou dovolit. A kdyby v tomhle stavu náhodou něco provedli seženou si OPRAVDOVOU MILOST a dají ji soudci. Po nejvyšším z citů toužil opravdu každý.
OPRAVDOVÉ CITY, prý zaručený oddech od myšlení. Sám jsem to chtěl zkusit, ale nemám moc peněz a zkusit nějaký laciný cit nemám odvahu. Vidím jak působí na mé rodiče. Tomu "cítící" říkají myslící důvody, prý zmizí když s city začneš.
Prošel kolem mě pár v závěsu. Zamilovaně na sebe koukali. Nojo, OPRAVDOVÁ LÁSKA... Tou většina lidí začne. Našetří si na OPRAVDOVOU LÁSKU, dají si jí spolu a mají se krásně. Začnou šetřit znovu, ale často skončí u levnější OPRAVDOVÉ VÁŠNĚ. Od té už je jen krůček k ještě levnějšímu OPRAVDOVÉMU STUDU, až se kvůli financím nakonec přes OPRAVDOVÝ SMUTEK a OPRAVDOVOU ÚZKOST dostanou až k nejlevnější OPRAVDOVÉ ZLOSTI. Málokdo si potom co si našetří na OPRAVDOVOU LÁSKU dokáže našetřit až na OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ a nebo alespoň na krapet levnější OPRAVDOVOU POHODU.
Zahnul jsem kolem rohu, vešel do domu a začal pomalu stoupat po schodech. Zastavil jsem se až u dveří našeho bytu. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se připravit na to co uvidím. Vstoupil jsem do bytu. Z vedlejší místnosti bylo slyšet mluvit televizi.
"...v dnešní době může být šťastný každý, stačí když bude dostatečně pracovat a našetří si na OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ. To je ta úžasná výhoda kterou přinesl do našich, dříve bezcílných životů pan Mickey P. a jeho skvělá společnost OPRAVDOVÉ CITY..." hlas pokračoval dál.
Vešel jsem do obývacího pokoje a z televize se na mě OPRAVDU ŠŤASTNĚ usmíval muž v kravatě, ve kterém jsem poznal našeho pana prezidenta. Před televizí seděla na kanapi moje mamka a vypadala hrozně. Třásla se v obličeji byla strašně bílá a tvářila se OPRAVDU ÚZKOSTLIVĚ.
Sedl jsem si vedle ní a pohladil jí po vlasech. Pomalu na ně otočila hlavu a z jejích očí sálala beznaděj.
"Co si počnem?" zašeptala. Znovu jsem jí pohladil po vlasech.
"To za pár hodin přejde." řekl jsem jí. V tohle stavu nemělo cenu se s ní o čemkoliv bavit. Svěsila hlavu. Seděli jsme vedle sebe a mě bylo do pláče. Zpropadené OPRAVDOVÉ CITY. To jestli bych měl skončit takhle to radši zůstanu u své logiky. Z mých myšlenek mě vytrhlo zacinkání klíčů a otevírané dveře. Otec se vrátil. Chvíli dupal v chodbě a potom vešel do pokoje. Z očí mu sálala OPRAVDOVÁ ZLOST a v ruce ještě pořád mačkal bílou krabičku.
"Jak to že tu sedíte a koukáte na televizi místo aby pro živitele rodiny byla připravena večeře?!" rozkřičel se na nás, jen co přeletěl pohledem místnost. Maminka zvedla hlavu a podívala se na něj útrpným pohledem.
"Tak paninka si koupila OPRAVDOVOU ÚZKOST? A já se musím spokojit se zlostí!" křičel dál. "A co ten fracek nekoupila jsi mu náhodou OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ, aby jsi nás všechny ožebračila?!" hulákal dál. Maminka vstala pohled upřela na mě a v očích měla smutek, který říkal že lituje toho, že mi OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ nemůže dopřát.
"Tak co bude s tou večeří." pokračoval v řevu otec. Maminka před ním začala ustupovat.
"No jasně! Vždyť ty ani neumíš vařit!" pokračoval otec. Mamince se rozkouleli slzy po tvářích.
"A teď ještě začni bulet!" hulákal otec dál.
Moje maminka se zády zarazila o okno. Zděšeně se dívala otci do tváře. Potom se smutně podívala na mě. Otec pořád cosi křičel. Maminka se otočila, otevřela okno a vyskočila ven.
Otec zmlkl.
Vytřeště jsem zíral na otevřené okno.
Zafoukal vítr. Okno několikrát zavrzalo a potom se pomalu s klapnutím přibouchlo jako by ho zavřela jemná ruka opatrné hospodyně.
Dál jsem zíral před sebe. Vůbec jsem nemyslel. Cítil jsem jen uvnitř neskutečnou tíhu, která mi táhla žaludek k zemi. Svírala mě celého, jako bych měl implodovat. Cítil jsem, jak ve mě cosi měkkého a hřejivého pohasíná a mizí.
Nad tím prázdným místem na několik vteřin zavládlo ticho a zastavil se čas.
Potom tam začalo růst něco jiného, malé, žhavé a ostré. Prudce se to zvětšovalo a šlehalo palčivými úponky do všech stran. Vhrkli mi slzy do očí.
Přistihl jsem se, jak stojím a cosi křičím na otce. Uhnul jsem jeho pohlavku a moje ruka sama vystřelila dopředu spolu s jedním žhavým úponkem a srazila otce na podlahu.
Vůbec mi na ničem nezáleželo. Mobil, počítač, střecha nad hlavou, peníze, nic. To byl skutečný pocit. Trval jen chvíli, ale byl opravdu můj. Nemohl jsem tam zůstat. Odešel jsem. Od všech. A čekám až někoho potkám. nějakou dívku, s kterou se ve mě zase zrodí to měkké a hřejivé. Teď nemám nic a nic ani nechci. Jen klid a naději.