Radovanův blog

Nikdy dřív jsme si neuvědomoval, jak špatný jsem vedl život. Jedna párty střídala druhou, známostí na jednu noc jsem měl v týdnu víc než dní a z alkoholového opojení jsem se po víkendu vynořoval pravidelně ve středu ráno, abych do něj ve čtvrtek večer, s vyhlídkou nadcházejícího víkendu zase pomalu mizel. Moje práce dopoledního barmana v nonstopu mě náročností příliš nevytěžovala a mnohdy mě tak od stálých štamgastů odlišovala pouze strana barpultu na které jsem ležel. Život mi den ode dne protékal mezi prsty, dny se měnily v měsíce a ty v roky. Zdálo se, že mě nemůže z koloběhu večírků, dopoledního dospávání na barpultu a nocí u náhodných známostí nic vytrhnout. Osud však zakročil a ve vhodnou chvíli mě laskavě pošťouchl na správnou kolej. Osudem pro mě byla tramvaj číslo 14, kterou jsem jednoho rána potkal na cestě z práce a kolej na kterou mě pošťouchla vedla na Karlovo náměstí. Přeletěl jsem přes přes vyhybku, chvíli se kutálel k Národní třídě, až nějaký dobrý muž zavolal záchranku...